Počasí v Evropě
Zalednění Arktidy
Klimatické anomálie
Dnes je 29. 06. 2017, svátek má Petr a Pavel citát pro dnešní den: Copak může umřít, když nemá komu?
  Hlavní menu
  Rubriky
  Knihy v nabídce
  Zajímavé stránky
  Ikona webu
Facebook Twitter Google +
Sv. Augustin: Vyznání
Rubrika: Věčná moudrost (15.09.2005, 21679 přečtení)

Sv. Augustin
(Aurelius Augustinus)

(354 - 430)
Sandro Botticelli: Svatý Augustin - freska z roku 1480 v Ognissanti ve Florencii. Aurelius Augustinus se narodil 13. listopadu 354 v římské provincii Numidia ve městě Tagasta (dnešní Souk-Ahras ve východním Alžírsku). Augustinův otec Patricius byl pragmatickým úředníkem římské správy, matku Moniku lze charakterizovat jako horlivou křesťanku. Během svých dlouholetých studií se Augustin často oddával světským radovánkám včetně sexuálních dobrodružství s prostitutkami. V osmnácti letech se vášnivě zamiloval do dívky Melanie, s níž přivedl na svět syna Adeodata. Matka jejich vztahu nepřála, protože Melanie nesplňovala její kritéria (dobrý původ a vzdělání). Augustin se s ní proto nikdy neoženil a nakonec jí kvůli matce dokonce opustil.

Od roku 383 vyučoval rétoriku v Římě, o rok později se přestěhoval do Milána - intelektuálního centra Západořímské říše. Mezitím se názorově přikláněl k nejrůznějším filozofickým proudům, od manicheismu přes propabilismus až po novoplatonismus. Posledně jmenovaný směr ovlivnil jeho myšlení na celý zbytek života. 24. dubna 387 se milánským biskupem Ambrosiem (sv. Ambrožem) nechal pokřtít.

Po křtu se vrátil do Afriky. Cestou v Ostii zemřela jeho matka a v Tagastě zemřel i jeho syn Adeodat. Ztráta blízkých jej přiměla zcela se odevzdat křesťanské víře. Nejdříve se po tři roky věnoval poustevničení, pak z rukou biskupa Valeria přijal v roce 391 kněžské svěcení a v roce 395 se stal ve městě Hippo Regius (dnešní Anaba v Alžírsku) biskupem.

Svůj další život zasvětil péči o církevní obec ve městě a sepisování polemik proti jiným náboženským kultům i nedostatečně ortodoxním křesťanským církvím. V rámci boje proti donatistům byl roku 411 pověřen vedením synody v Kartágu, které se zúčastnilo 286 katolických a 285 donatistických biskupů. Na tomto sněmu mohl Augustin plně využít svého charisma a rétorických schopností. Augustin prosazoval svůj postoj s tím, že církev je svatá a mravní kvalita jednotlivých kněží není rozhodující. Donatisté totiž tvrdili, že platně křtít mohou pouze pravověrní kněží a ti, kteří se nedopustili hříchu. Byli však poraženi a císař Honorius přikázal přenechat jejich kostely katolíkům. V posledních desetiletích svého života se Augustin zaměřil na boj proti pelagiánům, kteří v rozporu s katolickou věroukou hlásali, že křtem se není možné zbavit dědičného hříchu.

V roce 430 oblehli Hippo Regius Vandalové a snažili se obyvatele města vyhladovět. Za obtížné situace ve městě biskup Augustin 28. srpna 430 zemřel. Jeho ostatky byly o několik století později za nadvlády Arabů vykoupeny a převezeny nejdříve na Sardinii a následně do Pavie v Lombardii, kde jsou dodnes přechovávány v bazilice San Pietro in Ciel D'Oro.

Aurelius Augustinus velmi výrazně ovlivnil křesťanství a tím i celý kulturní vývoj Evropy. Jeho vliv je srovnatelný s působením apoštola Pavla. Světcem v pravém smyslu rozhodně nebyl, ale vedle chyb a nebezpečných tezí (zákaz odporu proti pozemské moci, tvrdé fyzické postihy vyznavačů jiných náboženství, "spasení" jedince i proti jeho vůli, apod.) lze v jeho knihách nalézt některé zajímavé a přínosné myšlenky. Mezi jeho nejvýznamnější dílo patří Vyznání (Confessiones), spis z přelomu let 397 a 398, v němž se Augustin ohlíží za svou minulostí a popisuje svou cestu k Bohu. Z této knihy pocházejí všechny níže uvedené citace. Další důležité spisy: O pravém náboženství (De vera religione), O svobodné vůli (De libero arbitrio), O trojici (De trinitate), O Boží obci (De civitate Dei).


Vyznání
(Confessiones)

KNIHA ČTVRTÁ

HLAVA XII.

Když je láska dobrou

Pokud se ti líbí těla, oslavuj v nich Boha a láskou zahrň jejich Stvořitele, aby ses mu neznelíbila v tom, co se tobě líbí. Pokud se ti líbí duše, v Bohu je miluj, neboť i ony jsou proměnlivé a jen v něm zakotveny mají trvání; jinak by ovšem zbloudily a zahynuly. Jenom v něm je miluj a snaž se spolu se sebou přivést k němu, kolik jen můžeš, se slovy: "Milujme ho, milujme ho!" On vás učinil a není daleko; protože i když vás stvořil, neodešel, nýbrž jak jste z něho povstaly, tak v něm trváte. Hle, kde je on. Je tam, kde se zakouší pravda, totiž na dně srdce, srdce však zbloudilo od něho. Vstupte do svých srdcí, nevěrníci a přilněte k tomu, který vás stvořil. Stůjte s ním a jistě obstojíte! Spočiňte v něm a naleznete odpočinek! Kam se ženete do zkázy? Kam jdete? Dobro, jež milujete, pochází od něho, ale jen do té míry je dobrým a sladkým, do jaké se vztahuje na něho. Stane se však po právu hořkým, když neprávem milujete bez něho, co od něho pochází.

Proč byste opět a znovu putovali po obtížných a neschůdných cestách? Odpočinutí není tam, kde ho hledáte. Snažte se ho hledat, ale hledejte ho tam, kde je! Hledáte blažený život v krajině smrti, ale tam není! Jak by bylo možné naleznout blažený život tam, kde život vůbec není? A sám náš Život sestoupil na zemi a vzal na sebe naši smrt, když ji usmrtil hojností svého života a hromovým hlasem zvolal, abychom se vrátili k němu v onu tajemnou svatyni, z níž k nám sestoupil do nejvznešenějšího panenského lůna, kde se s ním zasnoubila lidská bytost, smrtelné tělo, aby nezůstalo smrtelné navždy. A vyšel odtud jako ženich z ložnice a radoval se jako rek, když se do běhu dává. Ano, on nešel zdlouhavě, nýbrž běžel volaje slovy, skutky, smrtí, životem, sestoupením a vystoupením, abychom se k němu vrátili. Zmizel nám z očí, abychom se vrátili do svého srdce a tam jej nalezli. Odešel a hle, je zde. Nechtěl být dlouho s námi, ale nikdy nás neopustil. Odešel totiž tam, odkud nikdy neodešel, neboť svět skrze něho povstal a na tom světě byl a přišel na tento svět spasit hříšníky.

A nyní má duše mu vyznává své viny, aby ji uzdravil, protože proti němu zhřešila. Pokolení mužů, jak dlouho bude tupena moje čest? Nechcete snad, když Život sestoupil až k vám, vystoupit k němu a žít? Avšak jak vystoupíte, když jste na výšině a ústy svými míříte na nebe? Chcete-li tedy vystoupit a vystoupit až k Bohu, sestupte! Když jste se pokoušeli vystoupit proti němu, klesli jste dolů.

Mluv, má duše, touto řečí k duším, aby plakaly v slzavém údolí a tak je s sebou pozdvihni k Bohu, neboť z jeho Ducha jim to říkáš, mluvíš-li roznícena ohněm lásky.


KNIHA SEDMÁ

HLAVA X.

Začíná poněkud chápat božské věci

Povzbuzen touto četbou, abych se zabýval sebou samým, vstoupil jsem, Tebou veden, do svého nitra. Mohl jsem to učinit, protože ses stal mým Pomocníkem. Vstoupil jsem tedy a okem svého ducha, ač zakaleným, viděl jsem nad tímto svým duchovním zrakem a nad svým rozumem nezměnitelné světlo Páně, ne ono obyčejné, viditelné tělesným okem, ani jiné mohutnější, jakoby téhož druhu, ani mnohem jasnější a naplňující celý prostor. Takové to světlo nebylo, nýbrž jiné a zcela se lišící od toho všeho. Nevznášelo se nad mým rozumem jako olej nad vodou nebo jako nebe nad zemí, ale mnohem výše, protože mne stvořilo, a já mnohem níže, protože jsem byl od něho stvořen. Kdo zná pravdu, zná to světlo, a kdo je zná, zná věčnost. Je viditelné okem lásky.

Ó věčná Pravdo, ó pravá Lásko, ó milá Věčnosti! Ty jsi můj Bůh! Po Tobě toužím dnem i nocí! Jakmile jsem Tě poznal, povznesl jsi mne k sobě, abych viděl, že mnoho lze vidět, že však dosud nejsem schopen to vidět. Oslepil jsi můj nemocný zrak září svého přejasného světla. Omdléval jsem láskou a hrůzou a shledal jsem, že jsem daleko od Tebe v pekelné krajině a slyšel jsem Tvůj hlas jakoby z výše: "Jsem pokrmem silných, rosť a budeš mne požívat; neproměníš mne v sebe sama jako svůj tělesný pokrm, nýbrž budeš proměněn ve mne." A zjistil jsem, že tresty stíháš člověka za to, že hřeší, takže jeho duše hyne jako pavučina. I řekl jsem: "Cožpak je pravda ničím, když není rozšířena ani v konečném ani v nekonečném prostoru?" A Ty jsi z dálky volal: "Ano, já jsem, který jsem!" A slyšel jsem tento hlas jako se slyší v srdci a veškerá má pochybnost se rozplynula. Spíše bych býval pochyboval o tom, že žiji, než že není Pravda, která se poznává ze stvořených věcí.


KNIHA DESÁTÁ

HLAVA VI.

Ví zcela jistě, že miluje Boha

Mé svědomí není zmítáno pochybnostmi, nýbrž je zcela jisté, že Tě miluji, ó Pane! Svým slovem jsi zranil mé srdce a já Tě miluji. Avšak i nebe, země a vše, co je na nich, ze všech stran mne vyzývají, abych Tě miloval a neustále to opakují všem, takže nemají výmluvu. Ve větší míře se smiluješ nad tím, nad kým se smilovat chceš a slituješ se nad tím, nad kým se slitovat chceš, jinak by totiž nebe i země zvěstovaly Tvou chválu hluchým. Co však miluji, miluji-li Tebe? Ne tělesnou podobu, ani pomíjející půvab, ani lesk světla očím tak milý, ani sladkou melodii různých zpěvů, ani libou vůni květin, mastí a voňavek, ani manu a med, ani svůdné tělesné objetí.

Když miluji svého Boha, nemiluji žádnou z těchto věcí. A přece, když miluji svého Boha, miluji jakési světlo, jakýsi hlas, jakousi vůni, jakýsi pokrm a jakési objetí. Světlo, hlas, vůni, pokrm, objetí svého nitra, kde mé duši září, co žádný prostor nepojme, kde zaznívá, co žádný čas neodnese, kde voní, co žádný vítr nerozpráší, kde chutná, co požíváním neubývá, kde je spojeno, co přesycenost neodmítá. Právě to miluji, když miluji svého Boha. A co je to vlastně? Tázal jsem se Země a ona řekla: "Já to nejsem." A vše, co je na ní, vyznalo totéž. Tázal jsem se moře a propastí a živočichů tam žijících. Odvětili: "Nejsme Tvým Bohem, hledej ho nad námi!" Tázal jsem se vanoucích větrů a celé ovzduší se svými obyvateli mi odpovědělo: "Anaximenes se mýlí, nejsem Bohem." Ptal jsem se nebe, slunce, měsíce a hvězd. A řekly: "Ani my nejsme Bohem, jehož hledáš."

I pravil jsem všem těm věcem, jež obklopují smysly mého těla: "Řekly jste mně o mém Bohu, že vy jím nejste. Řekněte mi alespoň něco o něm!" A zvolaly velkým hlasem: "On nás stvořil!" Pozoroval jsem stvořené věci a ptal se jich. A ony mně odpovídaly hlasem své vlastní krásy. I obrátil jsem pozornost k sobě samému a řekl sám sobě: "Kdo jsi?" A odpověděl jsem: "Člověk." Neboť mám tělo a duši. Ono vně, tuto uvnitř. A pomocí kterého z nich měl jsem hledat svého Boha, jehož jsem už marně hledal svými smysly od země až po nebe? Jak daleko jsem vůbec dovedl vyslat své posly, totiž pohledy svých očí? Vždyť lepší je to, co je uvnitř. Neboť mému nitru, jakožto svému pánu a soudci, přinášeli všichni tělesní poslové zprávy a odpovědi nebe i země a všech věcí, které jsou na nich: "Nejsme Bohem, ale Bůh nás stvořil." Vnitřní člověk to poznal pomocí člověka vnějšího. Já, vnitřní člověk, mé já, totiž má duše to poznala smysly mého těla.

Tázal jsem se celého vesmíru na svého Boha a odpověděl mi: "Nejsem Bohem, ale Bůh mne učinil." Zda-li tato krása vesmíru nezáří všem, kteří mají zdravé smysly? Proč tedy ke všem nemluví stejně? Veliká i malá zvířata vidí tu krásu, ale nemohou se otázat, protože nemají rozum uvažující o tom, co mu hlásí smysly. Lidé se ovšem tázat mohou, aby poznali neviditelné vlastnosti Boží od svoření světa ze stvořených věcí. Nechávají se však spoutat láskou k nim a kdo je spoután, nemůže správně posuzovat. Příroda také neodpovídá. Jen tomu, kdo se jí správně táže. Při tom nemění svůj hlas, tedy svou podobu, vidí-li ji jen někdo. Ale jiný ji vidí více a táže se, takže tomu se jeví jinak než onomu. Oběma se ukazuje stejně, pro jednoho je ale němou a k druhému promlouvá. V pravdě však mluví ke všem, jenomže ji rozumějí pouze ti, kteří hlas z venku s pravdou uvnitř porovnávají. Neboť pravda na mne volá: "Tvým Bohem není nebe a země, ani žádné tělo." To říká příroda tomu, kdo má oči k vidění. Hmota je jistě menší v části než v celku. Už i ty, má duše, jsi lepší, protože oživuješ mé hmotné tělo, dáváš mu život, což žádné tělo jinému tělu dát nemůže. Tvůj Bůh je samým Životem tvého života.


HLAVA XX.

Hledaje Boha hledáme věčnou blaženost

Pane, jak Tě tedy mám hledat? Vždyť když hledám Tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Chci Tě hledat, aby má duše žila! Neboť jako mé tělo žije z mé duše, tak moje duše žije z Tebe. Jak tedy nyní hledám život věčný? Nebudu jej mít, dokud nezvolám: "Už dost" a to tam, kde to říct musím? Jak jej mám hledat? Snad pomocí vzpomínky, jako bych už na něj zapomněl a dosud o tom zapomenutí věděl? Nebo jako touhu po něčem neznámém, o čem jsem vůbec nevěděl, nebo na co jsem tak zapomněl, že se ani na to zapomenutí nepamatuji? Není-li to tentýž blažený život, po němž všichni touží, a neexistuje nikdo, kdo by netoužil? Odkud jej znají, že po něm tolik touží? Kde jej viděli, že jej tak milují? Jistě, máme jej, nevím však jak! Způsob je totiž rozdílný. Kdo má tento život, ten je opravdu šťastný. Jiní jsou šťastní už nadějí na tento život. Mají jej tedy v nižším stupni než ti, kteří jej mají ve skutečnosti, přece však jsou lépe na tom než ti, kteří tento život nemají ani ve skutečnosti ani v naději. Avšak i ti by tolik netoužili po blaženosti, kdyby ji nějakým způsobem neznali. Je však úplně jisté, že po ní touží?

Nevím, jak se naučili znát blaženost. Znají ji, nevím však na základě jaké zprávy. Zkoumám, zda není v paměti. Je-li tam, pak jsme už kdysi byli blažení. Neptám se nyní, zda jsme byli blažení všichni jednotlivě, nebo v onom člověku, který nejprve zhřešil, v němž jsme také všichni zemřeli a z něhož jsme se všichni v bídě narodili. Táži se jen, zda blaženost spočívá v paměti? Neboť bychom ji nemohli milovat, kdybychom ji neznali. Slyšíme její jméno a vyznáváme, že po věci samé všichni toužíme, protože pouhý zvuk slova nás neoblažuje. Vždyť slyší-li Řek vyslovovat blaženost latinsky, netěší se z toho, jelikož nerozumí tomu, co bylo řečeno. My se z toho těšíme, stejně tak on, slyší-li to jméno řecky. Avšak sama věc, po níž touží Řekové, Římané a lidé všech ostatních jazyků, není ani řeckou, ani římskou. Přesto však je známa všem, neboť kdybychom se jich mohli otázat jednou řečí, zda chtějí být blažení, odpověděli by beze vší pochybnosti: "Ano." To by však nebylo možné, kdyby v jejich paměti netkvěla sama věc označená jménem "blaženost".


HLAVA XXI.

Jak tkví idea blaženosti v paměti

Je blaženost v paměti, jako má někdo v paměti Kartágo, které sám viděl? Nikoliv, protože blažený život nevidíme očima, když není tělesný. Nebo je v paměti jako čísla, na něž si vzpomínáme? Ne, protože kdo zná čísla, netouží už, aby je poznal. Známe-li však blažený život, milujeme jej proto a proto toužíme po jeho dosažení, abychom byli blažení. Máme snad blaženost v paměti jako výmluvnost? Ne, neboť ačkoliv při vyslovení toho slova ti, kteří nejsou výmluvní a mnozí, kteří jimi touží být, si vzpomínají na věc samu a touží po ní, z čehož je zřejmé, že o ní mají představu, přece však pomocí smyslů poznali, že někteří jsou výmluvní, radovali se z toho a dychtili rovněž po tom, stát se výmluvnými. Je jisté, že radost vznikla jen následkem poznání a touha následkem radosti. O blaženém životě jiných se však nedozvíme žádným tělesným smyslem.

Je blaženost v paměti jako radost? Možná ano, protože vzpomínám-li si na radost, i když jsem smuten, mohu si vzpomínat na blaženost, i když jsem nešťastný. Nikdy jsem tělesným smyslem radost neviděl, ani neslyšel, ani necítil, ani neochutnal, ani neohmatal, ale ve své duši jsem pocítil radost a vzpomínka na ni utkvěla v mé paměti, takže mohu vzpomínat někdy s pohrdáním, jindy s touhou, podle rozdílnosti předmětů, jež mně způsobily radost. Také hanebnosti mne naplnily jakousi radostí a nyní při pouhé vzpomínce je odsuzuji a zavrhuji. Ovšem někdy se raduji z dobrého a čestného a vzpomínám na to s touhou, ačkoli to už není přítomné, a proto si jenom se smutkem vzpomínám na minulou radost. Kde tedy a kdy poznal jsem ze zkušenosti svůj blažený život, že si na něj vzpomínám, miluji jej a po něm toužím? A přece ne já sám, nebo několik málo dalších se mnou, ale vlastně všichni chceme být blažení. Kdybychom však o tom neměli úplnou jistotu, nemohli bychom po tom toužit s takovou určitostí.

Tak jak je tomu tedy? Zeptáme-li se dvou, chtějí-li být vojáky, je možné, že jeden odpoví: "Ano, chci," druhý však: "Ne, nechci." Zeptáme-li se jich však, chtějí-li být blažení, je možné, že oba bez nějakého váhání okamžitě odpovědí: "Ano, chceme." A přece by jeden chtěl být vojákem a druhý ne a to ze stejného důvodu, totiž, že chtějí být blažení. A protože jeden má radost z této věci, druhý z jiné, shodují se snad všichni na tom, že chtějí být blažení, jak se všichni shodují v odpovědi na tom, že chtějí mít radost. Tu radost pak nazývají věčnou blažeností. I když jeden nalézá radost v tom, druhý v jiném, je přece radost to jediné, po čem touží všichni. A jelikož je radost takovou, nikdo nemůže tvrdit, že ji ze zkušenosti nezná, protože ji každý v paměti nalézá a poznává, jakmile zaslechne slovo "blažený život".


HLAVA XXII.

Bůh je radostí lidského srdce

Daleko buď, Pane, daleko buď od srdce Tvého služebníka, který se Ti vyznává, daleko buď, abych se cítil blaženým v každé radosti, jíž se raduji! Vždyť přece existuje radost, které se nedostane bezbožným, ale těm, kteří Tě nezištně uctívají. Jejich radostí jsi Ty sám. A sama věčná blaženost znamená radovat se v Tobě, z Tebe a pro Tebe. To je věčná blaženost a nic jiného. Ti však, kteří mají za to, že blaženost záleží na něčem jiném, hledají jinou radost, ne pravou. Nicméně jejich vůle sleduje vždy jakousi představu radosti.


HLAVA XXIII.

Věčná radost je radost z Boha věčné pravdy

Přece tedy není jisté, že všichni chtějí být blažení, neboť ti, kteří se nechtějí radovat v Tobě, na kterém závisí věčná blaženost, ti věčnou blaženost ani nechtějí. Nebo ji snad chtějí všichni? Ale možná, jelikož tělo žádá proti duchu, duch pak proti tělu, oni nemohou činit to, co chtějí, a tak se vrhají na to, co mohou, a jsou spokojení. Neboť to, co nemohou, si tolik nepřejí, aby mohli něčeho dosáhnout. Ptám se všech, zda se nechtějí radovat spíše z pravdy než ze lži? A nerozpakují se odpovědět: "Z pravdy," stejně tak, jako neváhali říci, že chtějí být blažení. Neboť věčná blaženost je radostí z pravdy. A radost z pravdy je radostí z Tebe, protože pravda jsi Ty, můj Bože, mé Světlo a má Spáso! Tento blažený život chtějí všichni, tento život, který sám je výhradně blažený, chtějí všichni. Všichni chtějí mít radost z pravdy. Mnohé jsem nalezl, kteří chtěli klamat, nikoho však, kdo by chtěl být klamán. Kde tedy poznali ten blažený život, ne-li tam kde poznali i pravdu? Neboť ji milují, protože nechtějí být oklamáni. A milujíce blažený život, jenž není ničím jiným, než radostí z pravdy, milují současně také pravdu. Nemilovali by jí přece, kdyby neměli ve své paměti nějakou vědomost o ní.

Proč se z ní tedy neradují? Proč nejsou blažení? Protože silněji lnou k tomu, co je činí spíše nešťastnými, než k tomu, co je může oblažit a na co se rozpomínají. Neboť dosud je málo světla mezi lidmi. Ať jen spěchají a velmi spěchají, aby je nezachvátila tma! Proč však pravda vzbuzuje nenávist a proč se jim stal nepřítelem Tvůj Syn hlásající pravdu, když milují blažený život, jenž není ničím jiným, než radostí z pravdy? Zda-li ne proto, že tak velice milují pravdu, že i v tom jiném, co milují, chtějí mít pravdu? A jelikož nechtějí být klamáni, nedají se přesvědčit, že už klamáni jsou. A nevidí tedy pravdu kvůli tomu samému, co jako pravdu milují. Milují pravdu osvěcující, nenávidí pravdu kárající. Ale protože nechtějí být klamáni, i když nechtějí klamat, milují pravdu, když se jim ukazuje a nenávidí ji, když je obviňuje. A proto pravda takovým odplácí tím, že odhaluje proti jejich vůli ty, kteří nechtějí být odhaleni, sama však pro ně zůstává skrytá. Tak, ano, tak chce lidský duch, tak slepý a mdlý, tak ohyzdný a nezpůsobný, zůstat skrytý. Nechce však, aby mu něco zůstalo skryto. Za trest se mu stává pravý opak. Bývá odhalený pravdou, pravda mu však zůstává skryta. A přece při vší té bídě se chce raději radovat z pravdy než ze lži. Blaženým bude tehdy, až nebude obtížen žádnou překážkou a radovat se bude z té jediné Pravdy, skrze niž existuje veškerá pravda.


HLAVA XXIV.

Bůh je v paměti

Hle, jak daleko jsem zašel, když jsem hledal Tebe, Pane, ve své paměti! Mimo ni jsem Tě nenalezl. A opravdu jsem o Tobě nenalezl nic, co bych neměl v paměti od té doby, co jsem se naučil znát Tebe. Neboť jak jsem Tě poznal, nezapomněl jsem na tebe. Tam, kde jsem nalezl pravdu, nalezl jsem i svého Boha, Pravdu samu. A jakmile jsem ji poznal, už jsem ji nezapomněl. Od té doby tedy, co jsem se Tě naučil znát, zůstáváš v mé paměti, tam Tě nalézám, když si na Tebe vzpomínám, a raduji se z Tebe. To je má svatá rozkoš, již si mi udělil, když jsi ve svém milosrdenství shlédl na mou ubohost.


HLAVA XXV.

Ve které části paměti nalézáme Boha?

Avšak kde v mé paměti zůstáváš, Pane? Kde tam zůstáváš? Jaké místo jsi tam sobě připravil? Jakou svatyni jsi sobě zbudoval? Poctil jsi mou paměť tím, že v ní prodléváš, rád bych však věděl, ve které její části prodléváš. Když jsem na Tebe myslel, prošel jsem ty její části, jež mají i zvířata, a protože jsem Tě nenalezl mezi představami tělesných věcí, dospěl jsem k těm částem paměti, v nichž se nalézají dojmy mé duše. Ale ani tam jsem Tě nenalezl. Pronikl jsem tedy až k sídlu, které má duch v mé paměti, neboť duch se rozpomíná sám na sebe. Ani tam jsi nebyl! Vždyť stejně tak, jako nejsi představou něčeho tělesného nebo pocitem nějaké živoucí bytosti, jako když se například radujeme, rmoutíme, po něčem toužíme nebo se něčeho bojíme, vzpomínáme nebo zapomínáme a podobně, stejně tak nejsi mým duchem, spíše Pánem a Bohem mého ducha. A vše jmenované je proměnlivé. Ty však zůstáváš nade vším nezměnitelný. Od té doby, co jsem Tě poznal, ráčil jsi prodlévat v mé paměti. Avšak, co se vlastně ptám, na kterém místě mé paměti přebýváš? Jako by v ní byla nějaká místa? Zcela jistě v ní přebýváš, neboť si Tě pamatuji od té doby, co jsem Tě poznal, a nalézám Tě v ní, kdykoli si na Tebe vzpomenu.


HLAVA XXVI.

Bůh je pravda, jež odpovídá všem, kdo se ho ptají

Kde jsem Tě tedy nalezl, abych Tě poznal? Protože než jsem Tě poznal, nebyl jsi přece v mé paměti. Kde jinde jsem Tě nalezl, abych Tě poznal, než v Tobě a nade mnou samým? A při tom nikde se nemluví o místě. Vzdalujeme se od Tebe a blížíme se k Tobě a nikde se nejedná o místě. Ty jakožto Pravda všude vládneš nade všemi, kteří se Tě na pravdu ptají, a součásně odpovídáš všem, i když se ptají na různé věci. Ty odpovídáš zřetelně, ale všichni zřetelně neslyší. Všichni se ptají, na co jen chtějí, ale ne vždy slyší to, co chtějí. Tvým nejlepším služebníkem je ten, který nedbá na to, aby od Tebe slyšel, co si sám přeje, ale spíše chce to, co od Tebe slyší.


HLAVA XXVII.

Co mu překáželo v nalezení Boha

Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece nová, pozdě jsem Tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal. Já odporný vrhl jsem se na všechny Tvé krásné tvory, které jsi stvořil. Ty jsi byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. Vzdalovalo mne od Tebe všechno to, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě. Ty jsi volal, křičel a přehlušil jsi mou hluchotu. Ty jsi se stkvěl, zářil a zahnal jsi mou slepotu. Tvá vůně mne zaujala, vdechl jsem ji a dychtil jsem po Tobě. Okusil jsem Tě a po Tobě lačním a žízním. Dotkl jsi se mne a vzplanul jsem touhou po Tvém pokoji.


HLAVA XXVIII.

Ubohost tohoto života

Až k Tobě přilnu úplně, nebude pro mně nikde bolest, ani strast a celý můj život oživne naplněn Tebou. Nyní však, jelikož pozvedáš toho, jehož naplňuješ, jsem sám sobě břemenem, neboť nejsem Tebou ještě naplněn. Mé politováníhodné radosti ještě zápasí s radostným zármutkem. Nevím, na jakou stranu se přikloní vítězství. Běda mi! Pane, smiluj se nade mnou! Dosud zápasí ve mně zlý zármutek s dobrou radostí a nevím, na kterou stranu se vítězství přikloní. Běda mi! Pane, smiluj se nade mnou! Běda mi! Pohleď, své rány už neskrývám. Ty jsi lékař, já nemocný! Ty jsi plný milosrdenství, já plný ubohosti! Zda-li život člověka na zemi není bojem?

Kdo si přeje obtíže a nesnáze? Přikazuješ nám snášet je, ale ne milovat. Kdo je snáší, tím je ještě nemiluje, i když je snáší rád. Neboť ačkoliv je snáší rád, přece si přeje, aby ustalo to, co snáší. Toužím po štěstí v nehodách, bojím se nehod ve štěstí. Existuje mezi nimi střední cesta, na níž by lidský život nebyl zkouškou? Běda štěstí tohoto světa, dvakrát běda pro strach před neštěstím a zhoubnou radost! Běda, třikrát běda neštěstí tohoto světa, neboť nešťastný touží po štěstí a tvrdé neštěstí snadno překoná i trpělivost! Zda-li tedy není život člověka na zemi ustavičným bojem?


HLAVA XXIX.

V Bohu je jistá naděje

A veškerá má naděje spočívá pouze ve Tvém nesmírném milosrdenství, Pane Bože! Dej, co poroučíš a poruč, co chceš! Poroučíš mi zdrženlivost. "A protože jsem věděl, řekl kdosi, že nikdo nemůže být zdrženlivý, kdyby mu to nedal Bůh. Už to bylo moudrostí poznat, od koho je ten dar." Zdrženlivost nás totiž sjednocuje a přivádí zpět k jednotě, od níž jsme se tak velice odchýlili. Méně zajisté Tě miluje, kdo s Tebou miluje ještě něco jiného, co nemiluje pro Tebe. Ó Lásko, jež stále planeš a nikdy nehasneš! Bože můj, má Lásko, rozněť mne! Přikazuješ zdrženlivost. Dej, co poroučíš a poruč, co chceš!


KNIHA JEDENÁCTÁ

HLAVA XI.

Čas není měřítkem věčnosti

Ti, co takto mluví, Tě dosud nepoznali, Moudrosti Boží a Světlo myslí. Ještě nepoznali, jak vzniká to, co se děje skrze Tebe a v Tobě. Chtějí pochopit věčné, ale jejich nestálé srdce se dosud zaměstnává proměnou věcí minulých a budoucích a je plné marností.

Kdo uchopí, upoutá a alespoň trochu zastaví srdce, aby pochopilo skvělost nezměnitelné věčnosti, porovnalo ji se stále kolotajícím časem, a tak nahlédlo, že srovnání není vůbec možné. Aby nahlédlo, že dlouhý čas nemůže být dlouhým, leda dlouhou řadou prchavých okamžiků, že ve Věčnosti nic neplyne, že je stále celá přítomná, že žádný čas není přítomný celý. Aby poznalo, že budoucí zapuzuje minulé, že budoucí následuje po minulém, a že vše, minulé i budoucí je vytvořeno a vychází z věčné přítomnosti. Kdo uchopí a zadrží lidské srdce, aby nahlédlo, že nezměnitelná věčnost rozhoduje o budoucím a minulém, aniž je sama minulá nebo budoucí? Dokáže to má ruka, nebo tak ohromné dílo bude schopná vykonat ruka mého jazyka?


HLAVA XXIX.

Spojení s Bohem

Jelikož však Tvé milosrdenství je lepší něž všechny životy a celý můj život není ničím jiným než rozptýleností, přijala mne Tvá pravice v mém Pánu, Tvém Synu, Prostředníku mezi Tebou jediným a námi mnohými v mnohých věcech a skrze mnohé věci, abych skrze Něho také uchvátil, neboť sám jsem byl rovněž uchvácen a zotavoval se z rozptýlenosti svých starých dnů, směřoval jsem jen k jedinému. Zapomněl jsem na minulost, ne na to, co je budoucí a má se naplnit, nýbrž na to, co je přede mnou, celou myslí upjat, ne rozptýlen. Ne podle rozptýlenosti, ale podle vnitřního úmyslu směřuji k odměně povolání zhůry, abych tam slyšel hlas Tvé chvály a pozoroval Tvou nepřicházející a nepomíjející blaženost.

Nyní však jsou mé roky plné vzdechů! Ty však, Bože, Útěcho moje, jsi můj věčný Otec! Já jsem se ale zcela rozptýlil v otázce času, jehož řád neznám. Bouřlivý neklid drásá mé myšlenky, tento takřka morek mé duše, dokud neprozkoušen a nepročištěn ohněm Tvé lásky úplně s Tebou nesplynu.


KNIHA DVANÁCTÁ

HLAVA XV.

Rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením

Bytost totiž, která dosáhla dokonalého spojení s Bohem, je povznesena nad veškeré rozměry a nad všechen prchající čas ...


Aurelius Augustinus: Vyznání, nakladatelství Kalich, Praha 1992 (překlad: Mikuláš Levý)


KNIHA V NABÍDCE:   Aurelius Augustinus - Vyznání  Aurelius Augustinus - Vyznání | O autorovi


Zdroje:
- Wikipedie (Augustinus)
- Wikipedia (Confessions - St. Augustine)
- Christian Classics Ethereal Library (Confessions, anglický překlad díla)
- Stoa Consortium (Vyznání v latině)







 Autor: Libor Kukliš

tisknout Vytisknout článek Diskuse (2 příspěvků, číst vše, přidat)




  Významné dny
  Slunce aktuálně
Slunce aktuálně

Počet dnů bez skvrn:
2016: 32 (9 %)  
2017: 42 (24 %)

Podrobnosti
  Země aktuálně
Globální teplotní odchylka
0,90 °C (1-12/2015)
0,94 °C (1-12/2016)
0,92 °C (1-5/2017)  

Koncentrace CO2
401,96 ppm (3/2016)
404,44 ppm (3/2017)

Lidská populace
7,4 miliardy (6/2017)

Index cen potravin FAO
172,6 bodů (5/2017)


ISS HD Earth Viewing
  Nejčtenější články
» 05.03.2017 - 1905x
Teplotní rekordy v ČR 4.3.2017 (číst článek)


» 06.03.2017 - 1825x
Rozloha mořského ledu v Antarktidě je nejnižší v novodobé historii (číst článek)


» 07.02.2017 - 1638x
Rozloha mořského ledu v Arktidě byla v lednu rekordně nízká (číst článek)


» 26.03.2017 - 1419x
Začátkem března bylo dosaženo rekordně nízké maximum rozlohy mořského ledu v Arktidě a rekordně nízké minimum rozlohy mořského ledu v Antarktidě (číst článek)


» 19.01.2017 - 1366x
Rok 2016 byl nejteplejším rokem v historii měření (číst článek)


» 21.03.2017 - 1343x
Globální teplota v prvních dvou měsících roku 2017 byla druhá nejvyšší v historii (číst článek)


Gnosis - internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání
Hlavní rubriky: Klimatické změny | Ničení Země | Další hrozby | Pomoc přírodě | Spiritualita, apokryfy | Záhady, zajímavosti | Ostatní
Pro články čtenářů je vyhrazena sekce Hledání Světla. Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.
Přebírání článků je možné po předchozí domluvě a pod podmínkou uvedení zdroje (tím se rozumí uvedení jména autora a příslušného odkazu).
RSS | Atom | Vytvořeno v phpRS.
Provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017