Počasí v Evropě
Zalednění Arktidy
Klimatické anomálie
Dnes je 23. 10. 2017, svátek má Teodor citát pro dnešní den: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.
  Hlavní menu
  Rubriky
  Knihy v nabídce
  Zajímavé stránky
  Ikona webu
Facebook Twitter Google +
Rozporuplné okolnosti vzniku Nového zákona
Rubrika: Gnóse, křesťanství (09.07.2005, 16749 přečtení)

Fundamentalisticky orientovaní křesťané často tvrdí, že Bible je Boží Slovo, které bylo sepsáno samotným Bohem, respektive lidmi inspirovanými Duchem svatým. Proto je podle nich nutné brát Bibli doslova. Ve svém nadšení přehlížejí logické argumenty svých oponentů a vůbec jim nevadí, že Bible obsahuje řadu historických a místopisných nepřesností i věroučných protimluv. Například na námitku, že autoři novozákonních knih citují pasáže ze Starého zákona nepřesně, reagují takto: "Jelikož Duch svatý inspiroval všechny pisatele Písma, citoval vlastně sám sebe. A On má jistě pravomoc užívat a vykládat svá sdělení, jak uzná za vhodné."
Stoupající vliv evangelikálů ve Spojených státech je velkým nebezpečím a výstrahou i pro všechny evropské země. Mohlo by se zdát, že na prahu 21. století bude fanatiků ubývat, nicméně opak je pravdou. Na vzestupu není jen muslimský fundamentalismus. Stejně radikální skupiny se šíří také uvnitř křesťanských církví. Extrémní postoje zaujímají hlavně evangelikální křesťané. Jejich vůdci tvrdí, že tak činí pro Krista. Nezaujatí pozorovatelé to vidí jinak a varují, že jejich aktivity směřují k získání politické moci, kterou by mohli zneužít ve svůj vlastní prospěch. Stoupající vliv evangelikálů ve Spojených státech a jejich těsná vazba na politiku je velkým nebezpečím a výstrahou pro ostatní země.


Je Bible Boží Slovo?

Málokterý člověk, který se nezaujatě seznámí s historii Bible, se později stane fundamentalistou. Rozhodně se fundamentalistou nemůže stát na základě svého rozumového poznání, protože podezřelé okolnosti vzniku kanonické literatury jsou natolik zásadní, že otřásají celou pracně vykonstruovanou představou Písma coby neměnné a nezpochybnitelné pravdy.

Na základě moderních vědeckých poznatků můžeme oprávněně konstatovat, že křesťanská Bible přinejmenším z poloviny není Božím Slovem. Alespoň ne v tom významu, jak jej při svých misionářských aktivitách prezentují radikální církevní organizace.

Velké otazníky vzbuzuje skutečnost, že církevní představitelé v prvních stoletích po Kristu neměli vůbec jasnou představu o tom, jaké spisy lze považovat za věrohodné a jaké ne. Až do 3. století citovali nejenom z dnes uznávaných evangelií, ale nezřídka se odvolávali také na Ježíšovy výroky obsažené v apokryfech. V té době ještě neexistoval jasný a jednoznačný pohled na to, co je a co není pravověrné.


Markiónův kánon

Vůbec první výběr Písma uskutečnil v první polovině 2. století po Kristu Markión ze Sinópy. Jako základ mu posloužilo Lukášovo evangelium (odlišující se od dnes známého znění) a 10 listů apoštola Pavla. Markión byl přesvědčen o tom, že Otec Ježíše Krista je jiný, než židovský bůh pomsty a hněvu. V Ježíši Kristu se zjevil Bůh lásky a milosrdenství. Vyznavači temnoty se ocitli v ohrožení a proto Ježíše ukřižovali. Ježíš svým utrpením na kříži vykoupil oddané a věrné duše ze zajetí falešného boha, stvořitele hmotného světa. Tělo vykoupit nelze, neboť patří hmotě. Křesťané koketující s židovským Písmem se vystavují nebezpečí bludu, je tudíž nutné Starý zákon odmítnout. Aby toto teologické stanovisko zdůvodnil, napsal Markión knihu s názvem Antithesis (Antiteze), kde na jednu stranu postavil citáty z Tóry a na druhou stranu pasáže ze svého výběru posvátných textů.

V roce 138 odešel Markión do Říma, kde chtěl o svých názorech přesvědčit církev. Avšak v roce 144 byl odmítnut a exkomunikován. To mu ovšem nezabránilo šířit své myšlenky dál prostřednictvím vlastní církve. Ta byla velmi dobře organizovaná, měla své biskupy, presbytery, náboženské zpěvy i církevní budovy a ve své době se rozšířila od Eufratu v Mezopotámii až po Rhônu ve Francii. Zanikla teprve v 6. století.


Gnostické počátky křesťanství

Velká část prvních křesťanů, o nichž se nám dochovaly nějaké zmínky, sympatizovala s gnósi. Gnóse je odvozena od řeckého slova gnosis - známost, poznání. Gnostikem byl člověk, který o toto poznání (mystické povahy) usiloval. Nás může zajímat, že prvním spisovatelem, který se zmínil o autoritě biblických knih, byl syrský gnostik Basilides, který vyučoval v Alexandrii za vlády císaře Hadriána mezi roky 117 a 138. Ve svém díle Excerpta (Výpisky) citoval úryvky z některých evangelií, čtyři Pavlovy listy i Starý zákon. Používal přitom úvodní formuli: "jak je psáno" nebo "Písmo říká". Dodejme že Basilides na židovského Boha pohlížel podobně jako Markión.

Další z gnostiků Valentinos působil v letech 136 až 160 v Římě a nechybělo mnoho, aby se stal tamním biskupem. Valentinovým učitelem měl být Theodas, přímý žák apoštola Pavla. Také Valentin sestavil soubor svatých knih, kam zařadil i některé z apokryfů. I církevní autoři připouštějí, že Valentinovi následovníci ve vzdělanosti a kulturním rozhledu převyšovali své odpůrce. Hérakleón například napsal velice fundovaný komentář k Janovu evangeliu. Apoštol Jan a jeho žáci s gnostiky přinejmenším spolupracovali, jak dokazuje převzetí gnostické terminologie a její použití v Janově evangeliu. Gnostici v té době tvořili jakési elitní jádro rodícího se křesťanství. Ke své škodě se bohužel příliš nezabývali organizačními záležitosmi a rozvíjení vlastní církevní struktury jim připadalo bezvýznamné. Přízemními starostmi a hmotnými věcmi se příliš nezabývali nebo jimy přímo pohrdali. Na tuto svoji nepraktičnost později doplatili.

Musíme ale zdůraznit, že gnóse jako taková představovala velice široký proud a zahrnovala v sobě nepřeberné množství rozmanitých filozofických směrů, z nichž některé sahaly daleko do minulosti. Některé skupiny gnostiků inklinovaly k magii nebo vytvářely typicky sektářská a extrémistická seskupení. O takových však v souvislosti s Novým zákonem nemusíme hovořit.

Ve 2. století bylo v oběhu přibližně 200 evangelií. Kolem roku 160 se zmatek a nejednotu pokusil vyřešit žák svatého Justina gnostik Tatian (Tacian). Tatian vytvořil harmonii čtyř hlavních zvěstí o Kristu, tzv. Diatessaron (dia tessarón, skrze čtyři). Dílo obsahovalo kromě dnes známých pasáží z novozákonních evangelií také motivy a myšlenky z apokryfů. Syrské církve užívaly Diatessara ještě v 5. století.

Jeden z církevních otců, křesťanský gnostik Kléméns Alexandrijský (150-215). Teprve ve 2. století se v církvi (nejdříve na západě) začalo prosazovat protignostické křídlo. Gnosticismus byl jako heretický směr odsouzen v Římě kolem roku 170. První protignostickou knihu sepsal mezi lety 180 a 190 Irenej, biskup z francouzského Lyonu. Spis nazvaný "Odhalení a vyvrácení neprávem nazvané gnóse" vešel později ve známost pod kratším latinským názvem "Adversus haereses" (Proti herezím). Přesto ještě ve 3. století žilo mnoho gnostiků uvnitř křesťanských obcí a řada skupin "protikacířskému" tažení horlivých biskupů dlouho vzdorovala.

Zřejmě své nejvyšší úrovně dosáhla gnostická spiritualita v postavách Pantaina, Kléménta a Órigéna. Tito zakladatelé a nejvyšší představitelé Alexandrijské katechetické školy rozvinuly gnostickou nauku k dokonalému souznění s křesťanskou zvěstí. Gnóse byla v jejich pojetí dovršením víry. Pravým křesťanem byl pouze ten, kdo vyšel od víry a stal se gnostikem.

Alexandrijští mistři dbali na individuální duchovní rozvoj a spirituální výklad Písma. Doslovnou exegezi Bible považovali za judaizující, povrchní, nehodnou Boha a pravých křesťanů. Kromě teologie byli studenti vyučováni i v dalších filozofických oborech (např. v rétorice či gramatice).

Kléméns považoval za součást inspirovaného souboru textů několik apokryfů - Evangelium Egypťanů, Evangelium Hebrejů, Matějovo evangelium, Kázání Petrovo, první list Klementův, list Barnabášovi, Didaché, Hermova Pastýře a Zjevení Petrovo. Ve shodě s většinovým stanoviskem tehdejší církve naopak odmítal některé spisy, které jsou dnes součástí Bible - druhý list Petrův, list Jakubův, druhý list Janův, třetí list Janův a Pavlovu epištolu Filoménovi.

Kléméntův žák Órigenés už apokryfní spisy mezi kanonické nezařazoval. Zpochybňoval však věrohodnot některých dnes biblických spisů - druhý list Petrův, druhý a třetí list Janův, list Jakubův a list Židům.

Órigenés měl v církevních kruzích po dlouhou dobu mimořádnou autoritu a všeobecně je dodnes považován za největšího církevního učence prvních tří století. Jeho teologický věhlas překonal až na přelomu 4. a 5. století Aurelius Augustinus. Bohužel roku 553 na koncilu v Konstantinopoli byla část órigénova učení (preexistence a reinkarnace duší) prohlášena za heretickou. Výnos koncilu předem doslovně sepsal císař Justinián a násilím donutil papeže, aby jej podepsal.


Je současné podoba Bible autentická?

Biblisté moderního věku si dobře uvědomují fakt, že velká část novozákonní sbírky není autentická. Jenomže členové církví mají sklon hledat na logické otázky nelogické odpovědi. Proto se můžeme setkat s argumentem, že epištoly nejsou falšované, ale vznikaly pozdějším přepracováním originálního textu, případně, že je napsal někdo jiný a zaštítil se jménem některého z apoštolů, aby tak zdůraznil závažnost svého vyjádření. Tyto zvláštní argumenty však nic nemění na tom, že je zpochybněna věrohodnost celé novozákonní sbírky. Podobným způsobem bylo totiž prokazatelně manipulováno přinejmenším s polovinou spisů. Námitka, že takové zásahy byly v antice běžné, nemůže obstát.

Drtivé většině historiků i teologů je zřejmé, že současná podoba Bible není dílem apoštolů nebo Ježíšových přímých následovníků, ale plodem úsili pozdějších generací, které se tradované učení rozhodly sepsat a často také přizpůsobit svým názorům. Je příznačné, že nejčastěji zpochybňované epištoly se nejvíce pokoušejí vzbudit ve svých čtenářích dojem, že veškeré Písmo je inspirované Duchem svatým a nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Tak například:

Druhý Timoteovi 2,16:
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha.
Tento avizovaný dopis apoštola Pavla byl napsán někdy mezi lety 100 a 150, tedy nejméně 30 let po smrti údajného autora.

Druhý Petrův 1,20-21:
Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.
Ani apoštol Petr rozhodně nemohl být tvůrcem uvedeného textu, protože ten vznikl teprve mezi lety 100 a 160. Oficiální studijní materiály katolické i evangelické církve počítají s rokem 130 ± 10 let po Kristu. Pro úplnost dodávám, že Petr byl ukřižován kolem roku 64.

Z významového posunu, k němuž došlo u textů vzniklých 30, 40, 50 i více let po smrti apoštolů, lze snadno vyvodit závěr, že skuteční pisatelé se neváhali zaštítit nejvyššími autoritami jenom proto, aby mohli podle své libosti manipulovat s věřícími a vypořádat se se svými největšími oponenty, což byli po dlouhou dobu gnostici. Podvržená první epištola Timoteovi byla mezi řadové věřící rozšířena mj. proto, aby posloužila jako záštita v nelítostném boji "pravověrných" křesťanů proti "heretikům". Pokud dnes křesťané tvrdí, že apokryfní evangelia zfalšovali gnostici (což se v některých případech opravdu dělo), měli by nejdříve uznat, že také novozákonní knihy potkal stejný soud.

První Timoteovi 6,20-21:
Opatruj, co ti bylo svěřeno, Timoteji, vyhýbej se bezbožným řečem a protikladným naukám, které se lživě nazývají "poznání". Kdo se k nim hlásí, zbloudil ve víře.
Zvláštní věta. Kdyby ji býval napsal opravdu apoštol Pavel, mohli bychom ji možná brát vážně. Jenomže celá epištola je dnes biblisty považována za podvrh. Naopak se najde stále více expertů, kteří přiznávají, že apoštol Pavel měl ke gnósi kladný vztah. Svědčí o tom mnoho jeho gnostických termínů a výroků v listech, o jejichž autorství nejsou větší pochybnosti. Za všechny příklady stačí uvést následující.

Druhý Korintským 4,6-7:
Vždyť ten Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo, ten zazářil v našich srdcích, aby osvítil poznání Boží slávy ve tváři Ježíše Krista. Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby nesmírnost té moci byla Boží a ne z nás.
Druhý Korintským 5,6:
Jsme tedy vždy plni důvěry a víme, že dokud máme domov v tomto těle, jsme vzdáleni od Pána.
Druhý Korintským 12,1-5:
Jistě pro mě není užitečné, abych se chlubil; přistoupím však k viděním a zjevením od Pána: Znám člověka v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe - nevím, zda v těle, nevím, zda mimo tělo, Bůh to ví. A znám takového člověka (zda to bylo v těle nebo mimo tělo, nevím, Bůh to ví), který byl vytržen do ráje a uslyšel nepopsatelná slova, která člověku nepřísluší mluvit. Takovým se tedy budu chlubit, ale sebou samým se chlubit nebudu, jedině snad svými slabostmi.
Římanům 13,10-11:
Láska nepůsobí bližnímu zlo; plností Zákona je láska. Kromě toho znejte dobu, že už je čas probudit se ze sna.
Galatským 5:24:
A ti, kdo jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s vášněmi a žádostmi.
Ale dokonce i v některých zpochybňovaných textech se zachovaly zřetelně gnostické motivy.

Koloským 3,9-10:
Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.
Koloským 1,12-20:
Budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.
Efezským 5,14:
A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.
Pavel podobně jako ostatní gnostici rozlišoval mezi exoterní a ezoterní (tj. tajnou) duchovní naukou.

První Korintským 2,6-7:
Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.
Pavel se svými slovy přihlásil k odkazu Ježíše, neboť ten sděloval nejhodnotnější informace pouze svým nejbližším učedníkům:

Marek 4,10-12:
Když se ocitl o samotě, ptali se ho ti, kdo byli s ním, spolu s Dvanácti na ta podobenství. Říkal jim: "Vám je dáno tajemství království Božího, avšak těm, kteří jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích, aby hledíce hleděli a neuviděli, slyšíce slyšeli a nechápali, neobrátili se a nebylo jim odpuštěno."
Matouš 13,10-13:
Učedníci k němu přistoupili a řekli: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znát tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou."
Matouš 13,34:
Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil.
Úroboros - had nebo drak požírající vlastní ocas a symbolizující věčný koloběh a nekonečnost patří k symbolice používané gnostiky. Není divu, že biblická evangelia věnují tak málo prostoru popisu duchovní praxe, které se apoštolové pod Ježíšovým vedením věnovali. Praktické poznatky byly tradičně předávány ústní formou, protože nebyly určeny davům, ale připraveným jednotlivcům. Musíme si taky uvědomit, že evangelisté nebyli očitými svědky Ježíšova pozemského života a čerpali ze starších zdrojů (pramen Q). Existence velkého množství apokryfů a silné gnostické proudy uvnitř prvotní církve nám mohou posloužit jako opěrné body pro tvrzení, že nosné pilíře Ježíšova poselství zůstaly utajeny a nejsou většině současných křesťanů známy. Věděl však o nich ještě Kléméns, vedoucí křesťanské katechumenické školy v egyptské Alexandrii.


Tajné Markovo evangelium

V roce 1958 nalezl Morton Smith, profesor starověkých dějin na Kolumbijské univerzitě, v klášteře Már Sábá necelých 20 kilometrů jihovýchodně od Jeruzaléma částečný přepis neznámého dopisu Kléménta Alexandrijského (150-215). Text byl pravděpodobně v polovině 18. století opsán z původního zdroje na předsádku u zadní desky knihy z roku 1646, jejímž obsahem je dílo Ignáce z Antiochie (†107).

Mnoho odborníků věří, že je dokument autentický, což má mimo jiné potvrzovat způsob vyjadřování, sloh a slovní zásoba pisatele. Paleografické rozbory potvrdily, že k přepisu muselo dojít nejdříve koncem 17. století a nejpozději začátkem 19. století.

S ohledem na jazykovědné, místopisné a historické analýzy můžeme dojít k závěru, že Kléméns svůj dopis napsal někdy mezi lety 170 a 190 a adresoval jej jistému Theodórovi. Kléméns Theodóra varuje před Markovým evangeliem zfalšovaným sektou Karpokratovců (kolem roku 125) a zmiňuje se o existenci jeho původní tajné verze. Příslušná pasáž zní takto:
"Pokud jde tedy o Marka, během Petrova pobytu v Římě sepsal výklad skutků Pána. Nerozhlásil však všechny, ani nenaznačil jejich tajemství, ale vybral takové, o kterých si myslel, že jsou nejužitečnější pro rostoucí víru těch, kteří jsou vyučováni.

Když ale Petr zemřel jako mučedník, Marek přišel od Alexandrie přinášejíc obojí - své vlastní zápisky i ty Petrovy, z nichž přenesl do své první knihy věci vhodné pro všechny směřující k poznání. Tak sepsal duchovnější evangelium pro potřeby zasvěcených. Přesto však ještě nevyslovil neprozraditelné věci, ani nenapsal velekněžské učení Pána, ale k už zapsaným příběhům přidal další a kromě toho pronesl určité výroky, o jejichž výkladu věděl, jakožto zasvěcovatel do mystérií, že může posluchače uvést do nejvnitřnější svatyně pravdy skryté za sedmi závoji.

Tak, v souhrnu, ty věci připravil, podle mého soudu ne nepřejícně nebo neobezřetně. A po smrti zanechal svůj spis církvi v Alexandrii, kde je stále velice pečlivě hlídán. Je předčítán pouze těm, kteří jsou zasvěceni do velkých mystérií."
Fragment textu tajné verze Markova evangelia, který podle názoru biblistů vznikl mezi lety 70 a 160, si můžete i s úvodním komentářem přečíst v tomto článku.

Jen dodávám, že katechumeni, tedy čekatelé na křest, byly vyučováni v základech křesťanské víry dva až tři roky, než byli připuštěni k samotnému obřadu. Tato praxe přetrvala až do 4. století. Dnešní věřící si mohou jen marně lámat hlavu nad tím, proč tato příprava trvala tak dlouho. Podoba církve se od té doby radikálně změnila. Původní ideály byly postupem času buď zapomenuty nebo přímo odmítnuty. Krátce po "zestátnění" tehdy ještě jednotné katolické církve římským císařem Konstantinem I. (v roce 313) se křesťanské náboženství stalo nástrojem moci a tomuto účelu bylo rychle přizpůsobeno.

První neúplný soupis knih Nového zákona se zachoval na tzv. zlomku Muratoriho z 8. století (jde o latinský překlad původního řeckého textu zřejmě z konce 2. stol.). Muratoriho fragment objevil v roce 1740 L. A. Muratori v Miláně. V seznamu chybí list Židům, Jakubův, oba listy Petrovy a třetí Janův, vedle kanonickych knih se naopak objevuje Zjevení Petrovo a Kniha Moudrosti.

O podobě Nového zákona se církev přela do konce 4. století. Úplný seznam uznaných spisů je obsažen v 39. velikonočním listu biskupa Athanasia z roku 367. Tehdy byl poprvé použit termín kánon. Autoritativní rozhodnutí bylo učiněno až na synodě v Hippo Regius v roce 393 a v Karthagu o čtyři roky později. Od počátku 5. století začala katolická církev používat Nový zákon v dnešní podobě. Do té doby nebyly západními církvemi uznávány především listy apoštola Petra (2Pt), Jana (2J, 3J), Jakuba, Judy a Pavlova epištola Židům. Velké pochybnosti vzbuzovala rovněž Janova apokalypsa.

Odlišnou cestou se vydala církev syrská. Její představitelé odmítli uznat čtyři evangelia a do své sbírky zařadili pouze Tatiánův Diatessaron. Odmítli rovněž Zjevení Janovo, list Filemonovi a epištoly připisované Jakubovi, Janovi (2J, 3J), Judovi a Petrovi (2Pt). Jako inspirovaný byl naopak přijímán 3. list Korintským. Od konečné revize provedené počátkem 5. století obsahuje syrský kánon 22 spisů. Chybí některé epištoly připisované Pavlovi, Petrovi, Janovi a Jakubovi.


Neautentické knihy Nového zákona

Představa Bible jako neměnného a nezpochybnitelného Slova Božího je tváří v tvář faktům neudržitelná. Nejméně 7 z 15 biblických epištol připisovaných apoštolu Pavlovi není autentických. Jako nepravé je třeba odmítnout také oba listy údajného apoštola Petra, všechny tři (nebo nejméně dvě) epištoly Jana, list Jakubův, Judův a Janovo Zjevení. To je celkem 15 z 27 knih.

Je dobře známo, že Pavel sám se s historickým Ježíšem nesetkal. V době, kdy se po Ježíšově ukřižování formovala první církev, patřil k aktivním odpůrcům křesťanů a sám se ujal jejich pronásledování. Tento fakt Bible nepopírá, proměna fanatického Šavla v Pavla je dobře popsána ve Skutcích apoštolů. Jenomže ani evangelisté na tom nebyli lépe, žili později než Pavel a o Ježíši veděli jen z druhé nebo třetí ruky, při psaní evangelií čerpali z vyprávění a ze starších písemných materiálů, což je taky důvod, proč se dopouštěli tolika nepřesností a vzájemných protimluv.

Věrohodnost novozákonních evangelií není o nic větší, než věrohodnost některých apokryfů. Výsadní postavení má v tomto ohledu Tomášovo evangelium, které přímo čerpalo z nejstarších písemných pramenů a které, jak řekl emeritní profesor Dr. James M. Robinson, "odpovídá žánru apoštolské literatury mnohem spíš než kanonická evangelia. Kanonická evangelia se tak dostávají do obdobného druhotného postavení, které dřív deklasovalo jiná evangelia jako apokryfní."


I. Údajné spisy apoštola Pavla

List Efezským

Je známo, že Pavel z Tarsu byl sťat kolem roku 67. Přes 80% biblistů se domnívá, že list sepsal v 90. letech neznámý autor a Pavlovo jméno použil jako záštitu. Nasvědčují tomu rozdíly ve slohu i v teologických důrazech.


List Koloským

Obsahová, formální a stylistická specifika odlišují tuto epištolu od primárních Pavlových textů. Zhruba 60% odborníků nepovažuje tento list za původní a přiklání se k variantě, že byl zformulován v 80. letech.


Druhý list Tesalonickým

Slovní statistika, zásadní změna smyslu užitých termínů a rozdíly ve stylu i v nauce oproti prvnímu listu Tesalonickým vedly vetšinu biblistů k přesvědčení, že Pavel tento dopis nenapsal. Někteří dobu jeho vzniku posunují až k roku 130 nebo 135.


První list Timoteovi, Druhý list Timoteovi, List Titovi

Je možné, že tzv. Pastorální epištoly (1 Tm, 2 Tm, Tt) napsal jediný autor. Rozhodně jim ale nebyl Pavel z Tarsu (apoštol Pavel). To je názor 90% procent biblistů. V dopisech se vyskytuje minimálně sedm slov, které se v 1. století používaly jen zcela výjimečně. Také další okolnosti mluví ve prospěch pozdní datace (rok 100 až 150). Odlišný je styl vyjadřování, slovník i obsah náboženských termínů. Markión se roku 144 o existenci Pastorálních epištol vůbec nezmínil, přestože do své sbírky jinak zahrnul všechny Pavlovy spisy kromě listu Židům. List Timoteovi zmiňuje jako první až koncem 2. století Irenej z Lyonu.

Není to zvláštní, že právě s odkazem na tyto epištoly odsuzovali biskupové "heretiky"? Dodnes jsou tyto "pastorální" epištoly hojně citovány ve snaze za každou cenu prosadit autoritu církve, církevních představitelů a Písma:


První list Timoteovi 1,5:
Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.

První list Timoteovi 2,11-14:
Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.

První list Timoteovi 6,20-21:
Opatruj, co ti bylo svěřeno, Timoteji, vyhýbej se bezbožným řečem a protikladným naukám, které se lživě nazývají "poznání". Kdo se k němu hlásí, zbloudil ve víře.

Druhý list Timoteovi 2,18:
... zbloudili z cesty pravdy, když říkají, že naše vzkříšení už nastalo; tak podvracejí víru některých bratří.

Druhý list Timoteovi 3,16:
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti.

Titovi 2,9-10:
Otroci ať ve všem poslouchají své pány. Ať jsou úslužní, neodmlouvají, ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví, a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha.

List Židům

O této epištole měli křesťané velké pochybnosti ještě ve 4. století po Kristu. Chybí i na nejstarším seznamu církevních textů z Muratoriho zlomku. Jak připomíná Eusebios z Césareje (275-339), list Židům odmítla uznat církev v Římě. Text je oproti základním Pavlovým epištolám jinak tématicky zaměřený, používá odlišný styl i výrazové prostředky. Biblisté předpokládají, že byl sepsán ve druhé polovině 1. století, nejspíše v 90. letech.


II. Údajné spisy apoštola Petra

První list Petrův

Šimon Petr byl zabit kolem roku 64. Spis ovšem podle mnoha poznatků vznikl až mezi lety 80 a 110. List rozhodně nenapsal nevzdělaný galilejský rybář, ale člověk znalý řeckého jazyka a rétoriky, který se Ježíšem osobně nesetkal. K témuž závěru vede i historický rozbor textu.

První list Petrův není součástí prvního dochovaného církevního seznamu inspirovaných spisů (Muratoriho zlomek).


Druhý list Petrův

O této epištole nemůže být sporu. Prakticky všichni biblisté se shodují, že nevznikla v 1. století ale mezi lety 100 a 160. Například studijní materiály Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze uvádějí rok 130 ± 10 let.

Mezi oběma Petrovými listy existují velké stylistické rozdíly. Autor epištoly se dokonce zmiňuje o sbírce Pavlových listů (za života Petra ještě neexistující) a nechává se inspirovat listem Judy v útoku proti údajným bludařům (rozuměj gnostikům).

Tato epištola nebyla z pochopitelných důvodů po dlouhou dobu církevními představiteli uznávána za kanonickou. Není ani součástí soupisu na tzv. Muratoriho zlomku z konce 2. století.

Paradoxně právě Druhý list Petrův je často citován ve snaze obhájit autoritu Bible:

Druhý Petrův 1,20-21:
Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.

III. Údajné spisy apoštola Jana

První list Janův

Téměř všichni experti se shodují v postoji, že první Janův list sepsal jeden z apoštolových žáků a to nejdříve kolem roku 90, spíše však až v první čtvrtině 2. století. Teologové se domnívají, že adresáty dopisu byli křesťané janovské komunity, kterou postihlo schizma. Část žáků apoštola Jana se v té době ještě otevřeně hlásila ke gnósi.

Verše 6 až 8 v 5. kapitole jsou latinskou glosou vloženou do textu ve 3. nebo 4. století.

Na rozdíl od následujích dvou epištol byl tento spis prvními křesťany přijímán jako pravý. Apoštol Jan a jeho učedníci zformulovali nauku o božském Logu (Slovu), čímž navázali a rozvinuli gnostickou filozofii Ježíšova současníka Filóna Alexandrijského (25 př.n.l. - 50 n.l.). Písemným vyjádřením této nauky je především Janovo evangelium a tento list.


Druhý a Třetí list Janův

Druhý a třetí Janův list mají zřejmě stejného původce. Mezi věřícími však autorita těchto krátkých textů nebyla přijímána. Převážná většina církevních otců je za inspirované nepovažovala. Třetí z listů chybí na Muratoriho fragmentu a oba zpochybňuje církevní historik Eusebios ještě na počátku 4. století.


Zjevení Janovo

Jde o jediného kanonizovaného zástupce z nepřeberného množství apokalyptických spisů, které mezi křesťanskými sbory v prvních stoletích po Kristu kolovaly. Z některých náznaků v textu lze vyvodit domněnku, že kniha vznikla na konci vlády císaře Domitiána mezi roky 92 a 96. Vědci neztotožňují autora Zjevení s apoštolem Janem.

První křesťané se k Janově apokalypse stavěli rozporuplně. Někteří ji uznávali, jiní zavrhovali.

Část biblistů se domnívá, že kniha je spojením dvou navzájem blízkých apokalyps (některé motivy se opakují, časová hlediska jsou různá).


IV. Údajné spisy apoštola Jakuba a Judy

List Jakubův

Jakub starší, apoštol a bratr Jana, byl sťat kolem roku 41 (Sk 12,1-2). Jakub mladší, apoštol a "bratr Páně", byl ukamenován v roce 62. Posledně jmenovanému je připisováno autorství listu, nicméně velká většina biblistů o tom pochybuje a spis považuje za pozdější výtvor (z období let 70 až 110). Důvody jsou zřejmé:

Epištola je psána vytříbeným jazykem člověka, který musel velmi dobře ovládat řečtinu, což u Ježíšova příbuzného není možné předpokládat.

Za součást Písma svatého byl list uznán až ve 4. století. Chybí v kánonu Muratoriho z konce 2. století. Ještě biskup Eusebios z Césareje (275-339) ve svém díle "Ecclesiastica historia" (Církevní dějiny) na adresu epištoly výslovně uvádí, že "tento list je považován za nepravý. Aspoň ne mnoho ze starých spisovatelů se o něm zmiňovalo, stejně tak jako o tak zvaném listu Judově, který je také jedním z tak zvaných katolických listů."


List Judův

Přestože se autor představuje jako "bratr Jakubův", není tato identita povážována za věrohodnou. Převážná část badatelů dospěla k závěru, že dopis byl sepsán v rámci "protibludařské" kampaně mezi lety 90 a 120. Pisatel se vyjadřuje kultivovanou řečtinou a cituje dokonce i z řeckého překladu apokryfní Knihy Henochovy.

Jako neautentické se této epištole vyhýbali téměř všichni křesťanští spisovatelé 2. století - Ignác z Antiochie, Polykarp ze Smyrny, Markión ze Sinópy, Irenej, Justin Mučedník i Valentinus. Pochybuje o ní i Eusebios v Církevních dějinách.


Raně křesťanské spisy (chronologický seznam) Šipka


Zdroje:
- Early Christian Writings (The numbers on the left are for an estimated range of dating)
- Katolická teologická fakulta UK v Praze (Studijní texty pro studenty prezenčního studia)
- Fysis (Textologie Nového zákona)
- FATYM (Eusebios z Césareje: Církevní dějiny)
- New Testament Canon (Cross Reference Table: Writings and Authorities)
- Wikipedia (Církevní Otcové)
- Wikipedia (Nag Hammádí)
- HCJB World Radio (Křesťanská dogmatika)
- Bible on-line





Jaký směr náboženství nebo životní filozofie je Vám nejbližší?

Křesťanství (hlasů: 332)

(44.93 %)

Judaismus (hlasů: 12)

(1.62 %)

Islám (hlasů: 10)

(1.35 %)

Západní mystika (gnóse, kabala, súfismus) (hlasů: 67)

(9.07 %)

Buddhismus, zen, jóga (hlasů: 113)

(15.29 %)

Přírodní kulty (kult Matky Země, šamanismus) (hlasů: 49)

(6.63 %)

Ateismus (hlasů: 64)

(8.66 %)

Něco jiného (hlasů: 92)

(12.45 %)



Celkový počet hlasů: 739


 Autor: Libor Kukliš

tisknout Vytisknout článek Diskuse (9 příspěvků, číst vše, přidat)




  Významné dny
  Kniha ke stažení
  Slunce aktuálně
Slunce aktuálně

Počet dnů bez skvrn:
2016: 32 (9 %)  
2017: 64 (22 %)

Podrobnosti
  Země aktuálně
Globální teplotní odchylka
0,90 °C (1-12/2015)
0,94 °C (1-12/2016)
0,87 °C (1-9/2017)  

Koncentrace CO2
402,83 ppm (6/2016)
405,38 ppm (6/2017)

Lidská populace
7,423 miliardy (9/2017)

Index cen potravin FAO
176,6 bodů (8/2017)

  Nejčtenější články
» 22.06.2017 - 2487x
Období leden až květen 2017 s odchylkou 0,92 stupně, v Africe byl květen nejteplejší v historii (číst článek)


» 05.09.2017 - 1679x
Hurikán Harvey byl zřejmě nejničivějším hurikánem novodobé historie (číst článek)


» 25.04.2017 - 1489x
Jak hospodaření s dešťovou vodou ovlivňuje podobu měst (číst článek)


» 09.09.2017 - 1290x
Hurikán Irma pustošil Karibik i Floridu, škody by mohly přesáhnout 100 miliard dolarů (číst článek)


» 01.08.2017 - 999x
1. srpen byl v ČR nejteplejším dnem letošního roku (číst článek)


» 19.09.2017 - 971x
Hurikán Maria devastoval ostrovy v Karibiku (číst článek)


Gnosis - internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání
Hlavní rubriky: Klimatické změny | Ničení Země | Další hrozby | Pomoc přírodě | Spiritualita, apokryfy | Záhady, zajímavosti | Ostatní
Pro články čtenářů je vyhrazena sekce Hledání Světla. Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.
Přebírání článků je možné po předchozí domluvě a pod podmínkou uvedení zdroje (tím se rozumí uvedení jména autora a příslušného odkazu).
RSS | Atom | Vytvořeno v phpRS.
Provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017