Lovelock: Užívali jsme si 12 000 let klimatické pohody, teď možná budeme čelit celoplanetární devastaci

Autor: Nespecifikováno, Rubrika: Názory a polemiky, Vydáno dne: 16.08.2012

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2012080002

Ukázka z knihy Mizející tvář Gaii
James Lovelock
Symboly jsou pro nás důležité - kříž a půlměsíc ovládaly životy a dějiny po dvě tisíciletí. Pro někoho je takovým všeprostupujícím symbolem modrobílá planeta Země, tak, jak ji kosmonauti poprvé viděli z vesmíru. Tento symbol se však zvolna mění, mizí bílý led, zeleň lesů a pastvin ustupuje pouštím, oceány ztrácejí modrozelený odstín a jsou průzračnější, namodralé jako bazén, protože se také stávají pouští...

James Lovelock James Lovelock (*1919) je britský nezávislý vědec, environmentalista, vynálezce a futurolog. Je považován za jednoho z největších myslitelů současnosti. Vystudoval chemii na univerzitě v Manchesteru a medicínu a biofyziku na univerzitě v Londýně. Je vynálezcem řady přístrojů a technických vylepšení. Začátkem 60. let se v NASA podílel se na vývoji přístrojů pro sondy Viking 1 a Viking 2. Působil na Yalské univerzitě, Baylorově lékařské fakultě v Houstonu a na Harvardově univerzitě. Od roku 1974 je členem Královské společnosti nauk. Žije v Devonu na jihozápadě Anglie. (Více zde...)


Ukázka z knihy Mizející tvář Gaii

(Vybráno z první kapitoly - Cesta prostorem a časem)

James Lovelock Symboly jsou pro nás důležité - kříž a půlměsíc ovládaly životy a dějiny po dvě tisíciletí. Pro někoho je takovým všeprostupujícím symbolem modrobílá planeta Země, tak, jak ji kosmonauti poprvé viděli z vesmíru. Tento symbol se však zvolna mění, mizí bílý led, zeleň lesů a pastvin ustupuje pouštím, oceány ztrácejí modrozelený odstín a jsou průzračnější, namodralé jako bazén, protože se také stávají pouští. Proto bych ve svých devadesáti letech chtěl napodobit astronauty a letět do vesmíru, abych na Zemi pohlédl shora, ještě než se vytratí. Chtěl bych letmo zahlédnout Zemi, na níž jsem prožil celý život, ačkoliv můj naprosto důvěryhodný lékař Douglas Chamberlain tvrdí, že rizika jsou příliš vysoká. Bez ohledu na varování se ale vydám znovu zachytit ten fascinující objevný moment před čtyřiačtyřiceti lety, kdy jsem pracoval v tehdějším středisku vesmírného výzkumu JPL (Jet Propulsion Laboratory, Laboratoř pro tryskový pohon) v Kalifornii a vnitřním zrakem jsem viděl naši planetu jako něco živého, potenciálně jedinečného v celém vesmíru. Od té doby jsem slovo Země považoval za nevyhovující k popisu živoucí planety, již obýváme a jejíž jsme součástí. Jsem vděčný Williamu Goldingovi za návrh mnohem vhodnějšího označení Gaia...

Je vůbec potřeba vidět Gaiu, jedinou živou planetu sluneční soustavy? ... Je důležité, a to více než cokoliv jiného, abychom ji viděli takovou, jaká skutečně je, protože naše životy jsou na živé Zemi zcela závislé. Ani chvíli bychom nepřežili na mrtvé planetě, jakou je Mars. Musíme pochopit ten rozdíl. Pokud nedokážeme brát svou planetu vážně, budeme jako děti, které považují domov za samozřejmost a nepochybují, že den začne snídaní. Nevšimneme si, že zatímco si užíváme každodenního života, svůj nezájem brzy zaplatíme největší tragédií v dějinách lidstva. Země může být ve vlastním, ale nikoli v našem zájmu nucena přejít do horkého období, které dokáže přežít, nicméně v oslabeném a méně obyvatelném stavu. Pokud k tomu dojde, a je to dost pravděpodobné, bude to kvůli nám.

Nenechme se zmást chvilkami klidu, když je světové klima po několik let stálé nebo dokonce teplota poklesne, jako ve Spojeném království v roce 2008. Výletníci a zemědělci, trpící v bezútěšně oblačném, chladném a vlhkém červenci a srpnu, se mne ptali: Kde je to slavné globální oteplování? O něco dál, v Mexickém zálivu, kde byla povrchová teplota po několik let neobvykle teplá, je nyní opět chladnější a Arktida získala zpět něco ze svých ohromných ztrát z roku 2007 (ačkoliv se led neustále hrozivě ztenčuje). Ve skutečném světě jsou změny zřídka plynulé: probíhají v náporech, spíš jako jízda v dopravní zácpě než jako hladká jízda po volné silnici. Jakkoliv se to občas zdá neuvěřitelné, ke změnám skutečně dochází a Země se rok od roku otepluje. Je stále vyšší riziko, že se změní v pustinu, v níž by málokdo z nás mohl přežít...

Jistěže se snažíme odčinit některé škody, které jsme způsobili, a se zhoršováním klimatických změn se budeme snažit ještě víc, dokonce zoufale. Dokud ale nepochopíme, že je Země víc než jen nanicovatá kamenná koule, sotva uspějeme. Nejde jen o nadbytek oxidu uhličitého ve vzduchu nebo ztrátu biodiverzity kvůli mýcení lesů. Prapříčinou je nadbytek lidí a jimi chovaných zvířat - je jich víc, než Země dokáže snést. A žádný dobrovolný počin nedokáže náš počet snížit dostatečně rychle, aby to zpomalilo klimatické změny. Jen tím, že existují a chovají zvířata, produkují lidé desetkrát víc skleníkových plynů než veškerá letecká doprava světa.

Zdá se, že ani v nejmenším nechápeme vážnost situace. Namísto toho - ještě než naše myšlenky upoutala finanční krize - jsme se utápěli v nekonečném koloběhu oslav a plácání se po ramenou. Bylo správné, že jsme ocenili obrovské úsilí IPCC a Ala Gorea Nobelovou cenou míru, i to, že se 10 000 statečných vydalo na Bali. Protože ale nedokázali vidět Zemi jako živou a citlivě reagující, nevšimli si k naší smůle, jak vehementně se začíná vzpouzet naší činnosti. Zatímco se donekonečna radíme, jak ji spravovat, Gaia se krok za krokem přibližuje k horkému stavu, který ji umožní pokračovat v regulaci, v kterém ale nebude nikoho, kdo by se ještě mohl setkávat a radit. Patrně jsme se nechali ukolébat tím, že kdysi ustaraný hlas IPCC začal najednou vlídně promlouvat o konsensu a podporovat tajuplné koncepty udržitelnosti a energie, která se sama obnovuje. Dokonce jsme si mysleli, že bychom tímto způsobem mohli nějak zachránit planetu a zároveň zbohatnout, což je mnohem potěšitelnější závěr než nepříjemná pravda.

V minulosti jsem byl skeptický ke katastrofickým vizím, tentokrát ale musíme brát vážně možnost, že globální oteplování může téměř vyhladit lidstvo ze zemského povrchu. Může se zdát, že své pochyby dovádím příliš daleko. Připouštím - pokračující série sopečných výbuchů, jako například vulkánu Pinatubo v roce 1991, by mohly klimatické změny zvrátit, stejně jako jeden nebo více geoinženýrských návrhů, které se nyní zvažují. Možná jsou naše odhady mylné. Nicméně rozdíl mezi předpověďmi IPCC a skutečným pozorováním tento pesimismus ospravedlňuje. Jen uvažte, přes tisíc nejlepších světových klimatologů pracovalo sedmnáct let na předpovědi a nepodařilo se jim předpovědět současné klima (v srpnu 2008, v době, kdy píši tuto knihu)! Pramálo důvěřuji hladce stoupající křivce teplot z předpovědních modelů pro následujících devadesát let. Minulost Země a jednoduché klimatické modely založené na představě živé a reagující Země ukazují, že mnohem pravděpodobnější jsou náhlé změny a překvapení. Můj pesimismus sdílejí i další vědci; otevřeně se k němu hlasí uznávaný klimatolog James Hansen, který stejně jako já zjišťuje, že signály přicházející od Země, spolu se znalostí její minulosti, jsou silně znepokojivé. Pesimistický jsem především proto, že podnikatelé a vlády, zdá se, nekriticky přijímají víru, že klimatické změny lze snadno a dokonce s prospěchem zvrátit.

Neočekávejte, že bude klima sledovat hladký průběh pomalu a klidně vzrůstajících teplot předpovídaný IPCC, v němž změny pomalu šplhají nahoru a dopřávají nám tak spoustu času, takže můžeme klidně setrvat v zavedeném způsobu života. Skutečná Země se mění přerušovaně, s periodami stability, dokonce i slabého poklesu, mezi teplotními skoky. Změna klimatu vůbec nepřipomíná dálnici plynule stoupající horským průsmykem, spíše hory samotné - shluk strmých úbočí, údolí, plochých luk, skalních výstupků a propastí. Možná vám někdy v minulosti agent s penzijním pojištěním předváděl hladce rostoucí a nepřerušovanou křivku vašich investic až do roku 2050. Teď ale máte plno pochybností o plynulém a trvalém přírůstku a víte, že růst může narušit krach bank jako Northern Rocks a Lehman Brothers nebo může dokonce dojít k propadu do propastí světové krize. Přesto se po nás chce, abychom věřili, že teplota bude dalších čtyřicet let stoupat plynule, tedy samozřejmě pokud kamsi neuklidíme oxid uhličitý z atmosféry. Může se zdát, že klimatické a ekonomické předpovědi mají málo společného, ale není tomu tak - oba systémy jsou složité a nelineární a mohou se náhle a nečekaně měnit... Příčinou ekonomického propadu byly obrovské dluhy způsobené bohatou částí světa. Nemáme ponětí, kdy nás zadluženost vůči prostředí zruinuje ještě hůře, jen víme, že k tomu dojde.

Naše studnice znalostí je skoro prázdná a vaříme z vody - to platí zejména pro údaje o oceánech, tvořících přes 70 procent zemského povrchu, pro reakce ekosystémů na klimatické změny a pro neméně důležitý odhad, jak všechny tyto změny ovlivní klima.

Představy vycházející z teorie Gaia nám vymezují patřičné místo v systému Země - a není to postavení vlastníků, správců, velitelů, zkrátka těch, co rozhodují. Země nevznikla k našemu užitku a měníme ji na vlastní nebezpečí. Při tomto stylu uvažování je jasné, že nemáme žádná zvláštní lidská práva. Jsme jen jedním z partnerských druhů ve velkém společenství Gaii...

Prostřednictvím teorie Gaia nabízím pohled na možnou budoucnost naší i planety během změn klimatu. Liší se od teorií většiny klimatologů a tento rozdíl pramení z rozdílných postupů, nikoliv odlišných vstupních fakt. Většina modelů změn klimatu například ještě nezačlenila fyziologickou odpověď ekosystémů souše či moře. V žádném případě nejde o důsledek bojů mezi teoriemi. Jde o to, že klimatické modely napínají naše mentální a výpočetní kapacity do té míry, že je potřeba hodně času, než je možné spolehlivě začlenit nové postupy... Musíme jednat teď, a tak nabízím předpovědi založené na jednoduchých modelech vycházejících z teorie Gaia a z toho, co víme o Zemi a její evoluci.

Profesionální klimatologie je založena hlavně na geofyzice a geochemii a často předpokládá, že je Země zcela netečná a neschopná fyziologické reakce na změnu klimatu. Myšlenky, které zde předkládám, jsou naopak založeny na celostní teorii o Zemi - Gaie - která se potvrdila úspěšnými předpověďmi a začíná být součástí obecného povědomí...

Není lehké uchopit představu živoucí Země, a to ani jako metaforu... Důkazy, že se Země chová jako živoucí systém, jsou silné. Buď vydrží klimatické změny, nebo je vystupňuje, a pokud to nevezmeme na vědomí, nemůžeme její chování pochopit, natož předvídat. Nenamlouvejme si ve své nabubřelosti, že víme, jak Zemi zachránit, ona se o sebe postará sama. Nám nezbývá, než se pokusit zachránit sebe...

Sir John Houghton ve své knize Global Warming, publikované roku 2004, připomněl, že největší klimatické změny budou patrné v polárních oblastech. Nejprve roztaje plovoucí led a pak se naruší ledové čepičky v Grónsku a Antarktidě. Důsledkem těchto změn v Arktidě a Antarktidě budou produkce dalšího tepla a stoupající hladina moří na celém světě - pak už pocítíme změny všichni. S výjimkou tropických oblastí, kde jsou hory v blízkosti teplého oceánu a přinášejí deště, znamená větší teplo sucha a vražedné ztráty v produkci potravin. Horké počasí přináší více srážek, které ale stečou v přívalových záplavách, nebo se odpaří tak rychle, že z nich rostliny využijí mnohem méně než z jemného mrholení, dopadajícího na chladné kraje jako Irsko. Pro pevninské oblasti na severní i jižní polokouli, kde žije většina z nás, se zhorší sucha. V USA si připomenou prachové bouře z třicátých let dvacátého století. Austrálie již přetrpěla jedenáct let sucha. Evropané si vzpomenou na strašlivé léto 2003 a v Číně, Africe a jižní Asii je hladomor důvěrně známým nepřítelem. Globální oteplování rozdrtí život na kontinentech jako sloní noha mraveniště...

Některé části světa mohou uniknout nejhoršímu. Severní oblasti Kanady, Skandinávie a Sibiře, pokud je nezaplaví stoupající moře, zůstanou obyvatelné, stejně jako oázy kontinentů, většinou v horských oblastech, kde bude stále ještě pršet a sněžit. O to důležitější výjimkou z celoplanetárního utrpení budou ostrovní země jako Japonsko, Tasmánie, Nový Zéland, Britské ostrovy a řada menších ostrovů. Dokonce ani v tropech možná globální oteplování nezničí ostrovní společenstva, jaká jsou na Havaji, Tchaj-wanu nebo Filipínách. K nejméně postiženým budou patřit Britské ostrovy a Nový Zéland. Jejich mírné přímořské podnebí je nejspíš obdaří vhodnými podmínkami k zachování hojného zemědělství. Stanou se záchrannými čluny lidstva...

Lidskou společnost na záchranných člunech ostrovů a kontinentálních oáz bude omezovat dostupnost potravin, energie a životního prostoru. Mravy světa noemovských arch, jejichž imperativem je přežití, jsou zcela odlišné od mravů pohodlného sebeospravedlňování konce dvacátého století. Přemítám, jak se s tím vypořádáme: jak rozhodneme, kdo z prosebníků se smí nalodit? Ve Spojeném království nám zbývá už jen málo půdy vhodné k obdělávání a obživě. Možná ale my ani uprchlíci nebudeme schopni ji obdělat, protože jsme většinou městští lidé, pramálo se starající o svět mimo město a o to, že na něm závisejí veškeré naše životy.

Největší hrozbou nejsou samotné klimatické změny, ale zprostředkovaně hladomor, soupeření o prostor a zdroje či války...

Vznešeně znějící a dobře míněné vize Evropské unie o "záchraně planety" a udržitelném rozvoji díky využití pouze "přírodní" energie by možná fungovaly v roce 1800, kdy nás byla jen miliarda, ale dnes jsou zhola neproveditelným luxusem, který si stěží můžeme dovolit. Ve skutečnosti může být zelená ideologie pro skutečné životní prostředí svým způsobem stejně škodlivá, jako byly předchozí nauky humanistů. Pokud bude vláda Spojeného království vytrvale prosazovat nepraktické a drahé návrhy obnovitelných energií, brzy zjistíme, že téměř vše, co ještě zbylo z venkova, pokrývají pole osázená plodinami biopaliv, bioplynové stanice a průmyslové větrné elektrárny - a to vše v situaci, kdy všechnu dostupnou půdu potřebujeme k pěstování potravin. Není na místě cítit se provinile, pokud se tohoto nesmyslu nezúčastníte - bližší prozkoumání ukazuje, že jde o propracovaný podfuk v zájmu několika států, jejichž ekonomiku krátkodobě posílí prodej větrných turbín, plodin pro biopaliva a dalšího zeleně znějícího vybavení. Ani na chvilku nevěřte obchodnickým řečem, že tohle zachrání planetu...

Zásadní nedostatek zelených lobby dnes odhaluje název organizace Greenpeace - spojením humanismu mírových hnutí s environmentalismem něvedomky polidšťují Gaiu. Je čas se probrat a uvědomit si, že Gaia není opatrující matka, která nás chová na svých ňadrech a která se nechá uchlácholit gesty, jako je obchodování s emisemi nebo udržitelný rozvoj. Gaia, ačkoliv jsme její součástí, si podmínky příměří bude vždy diktovat sama...

Země pohledem z vesmíru, 30.6.2010 (NASA, Terra) Během psaní knihy mne nejvíce poháněla myšlenka, že my - lidé - jsme životě důležitou součástí Gaii ne proto, čím jsme dnes, ale pro náš potenciál být druhem, z nějž vzejde mnohem lepší živočich. Ať se to komu líbí nebo ne, jsme nyní jejím srdcem a duší. Abychom se v této roli ale mohli zdokonalovat, musíme zajistit své přežití jako civilizovaného druhu a nestát se znovu hordami válčících kmenů, které byly jedním stadiem našeho vývoje. Zneklidňuje mne myšlenka, že Země, Gaia, existovala více než čtvrtinu věku vesmíru a po celou tu dobu pracovala na vývoji druhu, jenž dokáže myslet, komunikovat a zaznamenávat své myšlenky a zkušenosti. Skrze nás se Gaia stává cítící planetou... Pokud dokážeme udržet civilizaci naživu přes toto století, je nejspíš šance, že naši potomci budou jednoho dne sloužit Gaie a asistovat jí v jemně vyladěné seberegulaci klimatu a složení naší planety.

Od poslední změny z doby ledové na meziledovou jsme si užívali 12 000 let klimatické pohody. Zanedlouho můžeme čelit celoplanetární devastaci dokonce ještě horší, než jakou by byla neomezená jaderná válka mezi supervelmocemi. Klimatická válka by nás mohla zabít téměř všechny a těch pár přeživších by skončilo na úrovni doby kamenné. Ale na několika místech na světě, včetně Spojeného království, máme naději na přežití, a dokonce i na dobrý život. Aby to bylo možné, musíme už teď zajistit, aby byly naše záchranné čluny schopné plavby. I kdyby došlo k přírodním událostem typu velkých sopečných výbuchů nebo snížení slunečního záření, stále bude lepší věnovat peníze a úsilí na to, aby byla naše země soběstačná, pokud jde o potraviny a energii, a chceme-li žít městský život, pak i na stavbu takových měst, na něž bychom mohli být hrdí.


James Lovelock: Mizejicí tvář Gaii, 216 stran, ISBN 978-80-200-2118-2, Academia 2012

(Kritický doslov ke knize napsal Miroslav Kutílek, autor knih Půda planety Země a Racionálně o globálním oteplování.)


KNIHY V NABÍDCE:   James Lovelock  James Lovelock: Mizející tvář Gaii (vyd. 2012) | Gaia vrací úder (vyd. 2009)