Dlouhodobé sluneční minimum by globální oteplování nezpomalilo

Autor: Libor Kukliš, Rubrika: Sluneční aktivita, Vydáno dne: 19.03.2010

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2010030013

Sluneční aktivita stoupá. Letošní počet dnů bez skvrn dává tušit, že se sluneční minimum, které je nehlubší od minima v letech 1911-1913, blíží ke svému konci. S pomalu se probouzejícím Sluncem se některým vědcům ulevilo, že už nemusejí odpovídat na nepříjemné otázky, co se to se s naší nejbližší hvězdou děje a proč nedokázali tak výrazný útlum její činnosti předpovědět. Je to snad předzvěst dlouhého období slunečního minima srovnatelného s Maunderovým minimem v letech 1645 až 1715? Maunderovo minimum je spojováno s chladným obdobím, kterému se říká Malá doba ledová. Co by udělalo podobné minimum s pozemským klimatem dnes? Na tyto otázky odpověděli Georg Feulner a Stefan Rahmstorf z německého Institutu pro výzkum vlivu podnebí v Postupimi (Potsdam-Institut für Klimafolgenforschung, PIK). Podle jejich studie zveřejněné v březnovém vydání časopisu Geophysical Research Letters by dlouhodobý útlum sluneční činnosti přibrzdil globální oteplování v tomto století o 0,1 až 0,3 stupně Celsia.

Ilustrační obrázek
Slunce je monitorováno celou flotilou vědeckých družic. Díky nim víme, co se na Slunci děje. Pomoci by nám mohly i v úspěšnějším předpovídání toho, co se na Slunci bude dít. Čeká nás nové Maunderovo minimum? Někteří experti tvrdí, že ano.
Začátek dlouhodobého minima můžeme podle názoru některých expertů očekávat poměrně brzy - během deseti, dvaceti nebo třiceti let. Ruský solární fyzik Chabibulo Ismailovič Abdusamatov tvrdí, že se tak stane kolem roku 2040. William Livingston a Matthew Penn z arizonské Národní sluneční observatoře (National Solar Observatory) upozornili na slábnoucí magnetické pole slunečních skvrn a varovali, že by se skvrny mohly přestat vytvářet kolem roku 2015.

Georg Feulner a Stefan Rahmstorf z Institutu pro výzkum vlivu podnebí v Postupimi použili pro svou studii klimatické modely Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) a zaměřili se na kalkulace vycházející z růstu emisí skleníkových plynů podle dvou scénářů - A1B (umírněný nárůst emisí) a A2 (velký nárůst emisí). Autoři do svých výpočtů zahrnuli i pravděpodobný vliv sopečných erupcí přenesením reálných údajů zaznamenaných ve 20. století.

V rámci studie byly provedeny tři simulační experimenty. Jeden s nepřerušeným střídáním jedenáctiletých slunečních cyklů a dva s dlouhodobým slunečním minimem trvajícím až do konce 21. století. Sluneční záření se v těchto uvažovaných případech snížilo o 0,08 a 0,25 procenta ve srovnání s hodnotou pro rok 1950. Hodnota poklesu o 0,25 procenta odpovídá snížení slunečního záření během Maunderova minima.

Při simulacích se sluneční aktivitou kolísající bez přerušení v jedenáctiletých cyklech se globální teploty do roku 2100 zvýšily o 3,7 stupně Celsia (emisní scénář A1B) a 4,5 stupně Celsia (scénář A2) oproti průměru let 1961-1990. Omezení toku slunečního záření o 0,08 procenta vlivem dlouhodobého slunečního minima se v simulaci projevilo zpomalením oteplování o 0,1 stupně. Hluboké sluneční minimum srovnatené s minimem Maunderovým mělo za následek redukci oteplení o 0,26 stupně Celsia.

"Nové velké minimum sluneční aktivity by nejspíše omezilo globální průměrné teploty v roce 2100 o 0,1 nebo 0,2 stupně Celsia," uvedl profesor Stefan Rahmstorf. I při zvážení všech možných nejistot v simulacích by ochlazující efekt s největší pravděpodobností nepřesáhl 0,3 stupně Celsia.

"Názor, že směřujeme do nové Malé doby ledové, pokud Slunce opravdu vstoupí do velkého minima, je mylný," shrnul výsledky studie Georg Feulner. "Ve skutečnosti by minimum sluneční aktivity nezastavilo prudké oteplování, budou-li emise skleníkových plynů růst stejně jako nyní."

Ochlazující účinek by byl navíc jen dočasný. Hluboké sluneční minimum by totiž netrvalo déle než několik desetiletí. Maximálně sto let.

"Také aktuální teplotní údaje potvrzují, že účinek nízké sluneční aktivity na podnebí je velmi malý," poznamenal Rahmstorf. Ani současné minimum globální oteplování nijak znatelně nezpomalilo. V posledních třiceti letech teploty stoupaly o 0,16 stupně Celsia za dekádu. Podle Goddardova institutu vesmírných studiií (Goddard Institute for Space Studies, GISS/NASA) byl rok 2009 i přes sluneční minimum globálně druhý nejteplejší v historii hned po roce 2005 (podle jiných zdrojů byl pátým nejteplejším). Na jižní polokouli byl podle GISS/NASA loňský rok teplotně rekordní. Leden 2010 byl v globálu druhým nejteplejším lednem po lednu 2007.


Graf: Projektované změny globální průměrné teploty


Komentář slovenského klimatologa Prof. RNDr. Milana Lapina CSc.

Během nejhlubšího minima sluneční aktivity za posledních 1000 let (Maunderovo mininum okolo roku 1675) bylo přímé sluneční záření na horní hranici atmosféry (na kolmou plochu) asi o 2,5 W/m² slabší než v širší současnosti v průměru. To odpovídá nižšímu toku sluneční radiace na horní hranici atmosféry na horizontální plochu v průměru na Zemi o 0,6 W/m². Když odečteme albedo 30%, tak je to 0,42 W/m². Jen příspěvek radiačního zesílení zvýšeného CO2 v atmosféře (o 38%) představuje nyní okolo 2 W/m², do konce 21. století může představovat radiační zesílení ze zvýšeného skleníkového efektu atmosféry až 6 W/m² jako průměr na celé Zemi. Je tedy logické, že nějaké zeslabení sluneční aktivity na úroveň Maunderova minima nebude hrát až tak významnou roli ani v případě jeho trvání celých 100 roků. To je ale krajně nepravděpodobné. Dosavadní fyzikální zákony budou zřejmě platit i koncem 21. století.

Ještě dodávám, že uvedené snížení slunečního záření o 2,5 W/m² v období Maunderova minima představuje změnu o 0,2% v porovnání s nyní platnou solární konstantou 1366 W/m².


Zdroje:
- Potsdam-Institut für Klimafolgenforschun (10.03.2010, Weakening Sun would hardly slow global...)
- Geophysical Research Letters (10.03.2010, On the effect of a new grand minimum of solar...)