Stanislav Grof: Poslední cesta

Autor: Michal Grus, Rubrika: Hmota a vědomí, Vydáno dne: 20.02.2008

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2008020009

Stanislav Grof je původem český psychiatr, který působil v pražském Výzkumném ústavu psychiatrickém až do roku 1967, kdy emigroval do USA. Na svou původní práci s psychedelickými látkami navázal v Marylandském středisku psychiatrického výzkumu (Maryland Psychiatric Research Center) v Baltimore. Názvem knihy "poslední cesta" míní zkušenost umírání a přerodu, která nejen čeká každého z nás, ale je také autorem považována za ozdravující proces. Napříč knihou se Grof snaží podat téma smrti a umírání z pohledu historického, antropologického, religionistického, psychologického aj. Speciální pozornost pak věnuje psychedelickým experimentům s umírajícími pacienty, kterých se účastnil v rámci své výzkumné praxe.


Stanislav Grof: Poslední cesta[1] (ISBN 0-9660019-9-0)
Referát o knize napsal Michal Grus. Seznam kapitol:
Stanislav Grof: The Ultimate Journey (Poslední cesta)

Šamanismus
Přechodové rituály
Starověká mystéria smrti a znovuzrození
Smrt a znovuzrození ve významných světových náboženstvích
Posmrtná cesta duše
Knihy smrti: manuály pro život a umírání
Kulturní pohled na povahu reality a vědomí
Nové zmapování lidské duše
Vědomí na prahu smrti
Záhada karmy a reinkarnace
Zprávy a návštěvy z onoho světa
Historie psychedelické terapie s umírajícími
Program ve Spring Grove
Psychedelická proměna umírání
Smrt v západní psychologii a společnosti
Závěr a shrnutí



Šamanismus

V první kapitole se autor zabývá tradičními společnostmi. Soustředí se přitom na rozličné šamanské techniky, především léčení a přípravu k umírání. K uzdravování sebe i jiných, ale i k dalším příležitostem používají šamani tzv. holotropních[2] stavů vědomí. Šamanismus jako instituce je nejen starý desetitisíce let (s kořeny v paleolitu), ale také universální, protože ho můžeme nalézt na všech světadílech.

Šamanismus je blízce spjat s umíráním a smrtí. Iniciační krize, kterou začíná většina životních drah šamanů se nazývá "šamanská nemoc". Psychospirituální smrt a znovuzrození, které v ní podstupují, se stává neocenitelnou zkušeností pro skutečnou smrt. Typická zkušenost, kterou při svém vizionářském stavu utrží, je cesta do podsvětní říše smrti. Při ní budoucí šaman zažívá roztrhání na kusy, smrt a úplný zánik, po kterém přichází zkušenost znovuzrození. Pro uznání šamanské role je třeba, aby budoucí šaman zkušenosti z krize dostatečné nahlédl a integroval do každodenního života. Šamani tak svými zkušenostmi značně přispěli ke znalostem a zmapování smrti. Díky tomu, že tradiční kultury dokáží dobře rozeznávat mezi šamanem a psychicky nemocným člověkem, je zřejmé, že samotný zážitek holotropního stavu nikomu k šamanskému titulu nestačí.

Tradiční psychiatrie a antropologie chápe a vykládá šamanskou psychospirituální krizi[3] jako patologický jev. Mezi duševně nemocným a šamanem však existuje zjevný rozdíl, protože šamani jsou schopni fungovat a pohybovat se jak v běžných, tak mimořádných oblastech reality. Moderní výzkum na poli mimořádných stavů vědomí nahlíží na "šamanskou nemoc" již ve zcela jiné perspektivě. Patří podle nich do kategorie zkušeností, které jsou schopny zničit naše ustrnulé ego a vystavět ho znovu mnohem lepším způsobem. Spíše než duševní nemoc je proto třeba psychospirituální krize nahlížet jako potenciál k uzdravení a hluboké transformaci vědomí.


Přechodové rituály

Přechodové rituály byly známé pro všechny tradiční národy a před-industriální společnosti a jsou dalším příkladem společenské instituce, která svým aktérům zprostředkovává zkušenost se smrtí. Souvisí často s důležitým fyziologickým přechodem, jako je narození, obřízka, puberta, svatba, menopausa a umírání. Týkají se příležitostně i událostí, kde se tělo, psychika, sociální status nebo náboženská role výrazně mění. Západní průmyslová společnost většinu těchto přechodů přijímá negativně, což je zvláště znát na postoji k pubertě, stárnutí a umírání.

Typické fáze přechodových rituálů popsal Arnold van Gennep. Hlavní tři části se sestávají z oddělení (separace), přechodu a zpětného znovu-začlenění. V první fázi je jedinec oddělen ze své sociální skupiny (rodina, klan, kmen), kdy se, podobně jako v případě duchovních krizí, jeho pozornost upoutá na vlastní vnitřní svět. Ve druhé fázi jsou jedinci vystaveni přímé zkušenosti s holotropním stavem vědomí, jež se navodí rozličnými technikami měnícími vědomí. Kombinují se přitom různé způsoby jako bubnování, zpěv, rytmický tanec, změna dýchání a podpora specifických forem vědomí. Mezi nejúčinnější techniky patří také užívání rozličných psychedelických rostlin, mající mnoha tisíciletou tradici. Zkušenosti druhé fáze mají typicky formu psychospirituální smrti a znovuzrození, čímž dojde k odumření staré role a k narození do role nové. Třetí, začleňující, fáze zajišťuje zpětnou integraci jedince do své původní skupiny, ale již v nové roli (jako dospělý, ženatý, rodič...).

Po takovéto silné psychospirituální transformaci u jedince k dochází ke značnému rozšíření pohledu na svět, lepšímu sebehodnocení a ke změně v žebříčku hodnot. Díky vymizení strachu ze smrti se objevuje nový postoj k životu. Již na tomto místě autor upozorňuje, že některé aspekty přechodových ritů lze srovnávat s fenomenologií psychedelických a holotropních zkušeností vyvstávajících z perinatální[4] úrovně nevědomí. To lze podložit i využitím symbolických označení z biologického porodu (např. "druhé narození").

Přechodové rituály podle Grofa jedinci přináší možnost konfrontace se silnou fyzickou a emoční energií spojenou s perinatálními a transpersonálními matricemi[5], jež sídlí v nevědomí. Nedostatek významných přechodových rituálů pak může přispívat k různým formám sociální patologie charakteristickým pro moderní společnost.


Starověká mystéria smrti a znovuzrození

Ve starověku plnila mystéria důležitou roli v přípravě na smrt. Většina jejích rituálů se vázala na příběhy o mýtických božstvech. Hlavními tématy byly cesta podsvětím a úspěšný návrat z něj a smrt a znovuoživení božstva. Grof se zde opírá o Jungův názor, že mýty pocházejí z kolektivního nevědomí lidstva[6] a zobrazují archetypy, neboli základní principy organizující psychiku a vesmír. I když se archetypy projevují skrze individuální psychiku, nevznikají v lidské mysli, ani nejsou jejím produktem. Základní archetypální figury, oblasti a scény jsou ve své obecné formě obsaženy v mytologiích po celém světě.

Autor cituje práci badatele Josepha Campbella, kde představuje svou teorii monomýtu. Podle ní má archetyp hrdinské cesty stejná tři stádia, jako tradiční přechodové rituály - separace, iniciace (přechod) a návrat (zpětné začlenění). Konkrétně je motiv vidět například v opuštění rodiny, cestě "do světa" za dobrodružstvím, splnění různých úkolů, konfrontací s nebezpečnou situací a návratu zpět ve zcela nové roli. Grof proto míní, že monomýtus o hrdinské cestě je pouze jakýmsi nákresem pro transformativní krize, jež ukazuje, čím vším je nutné projít v období její hluboké transformace.

V mýtech o hrdinské cestě se velice často zobrazuje setkání se smrtí a následné znovuzrození. Nejstarší příklad těchto mýtů známe ze Sumeru, jenž hovoří o bohyni Ianně, která sestoupí do podsvětí, nebo Egyptský mýtus o smrti, rozsekání a vzkříšení Osirise. Psychedelický výzkum a experimentální terapie prokázaly, že archetyp smrti a znovuzrození je blízce spojen s biologickým porodem. Lze tím dobře vysvětlit jeho časté a plošné mytologické zobrazení. Scény psychospirituální smrti a znovuzrození jsou zkušenosti objevující se nejčastější v holotropních stavech vědomí a hrají nezměrně důležitou roli v procesu psychické transformace a duchovního otvírání.

Na mnoha částech světa mýty o smrti a znovuzrození poskytovaly myšlenkovou základnu posvátných mystérií. Zasvěcenci v nich nabývali zkušenost smrti a znovuzrození, jež jim přivodila hlubokou psychospirituální transformaci. Konkrétní techniky byly podobné těm, které používají i šamani. V Platónově dialogu Faidros se na jednom místě pojednává o typech šílenství. Jedním z nich je i rituální nebo "telestické"[7] šílenství způsobené Dionýsem. Platón si vzal za příklad jedny méně známá řeckých mystérií a živě popsal terapeutický potenciál telestického šílenství. První, kdo explicitně vyjádřil, že plné prožití a uvolnění potlačených emocí je účinná léčba psychických nemocí byl však až Aristoteles. Tento proces nazval katarze - očištění.

Autor se dále zmiňuje o konkrétních mystériích ve starověkém Řecku. Jedněmi z nich jsou Eleusinká mystéria, vyrůstající z esoterického výkladu mýtu o bohyni Démétér a její dceři Persefoně, jež byla unesena Hádem do podsvětí. Orfický kult se opíral o legendu o pěvci Orfeovi, který sestoupil do podsvětí, aby se pokusil osvobodit svou milovanou Eurydiku z područí smrti. Třetím příkladem jsou Dionýské rity, tzv. Bakchanálie, které se zakládaly na mýtickém příběhu o Dionýsovu, kterého roztrhali titáni a byl oživen Pallas Athénou.

Konkrétní techniky měnící vědomí jsou u mystérií sice neznámé, ale pravděpodobně v nich hrály významnou roli "posvátné lektvary". Významný kulturní dopad mystérií na starověký svět dokládá fakt, že jejich zasvěcenci byly často známé a proslulé osobnosti starověku, jako Pythagoras, Platón, Aristoteles, Plutarchos, Pindaros a další.


Smrt a znovuzrození ve významných světových náboženstvích

Stejně jako v případě starověkých mystérií, také náboženské "posvátné techniky" zprostředkovávají hluboké setkání se smrtí a psychospirituální smrtí a znovuzrozením, díky čemuž sou schopné jedinci poskytnout účinnou přípravu na vlastní umírání.

Velké množství takových technik bylo vyvinuto v rámci východních duchovních nauk. Jako jednu z nejpropracovanějších autor označuje tantru, která překonává omezení ostatních náboženských systémů.

Účinné metody navozující holotropní stav vědomí používají také tři největší náboženství Blízkého východu - Křesťanství, Židovství a Islám. Ve středověké kabale bylo obsaženo mnoho technik navozujících extázi. Další příklad z židovské mystiky jsou praktiky aškenázských chasidů a devekutů. Posvátné praktiky prostupují také celou historií křesťanství. Příkladem jsou zkušenosti pouštních otců - raných asketických poustevníků z Egyptské pouště, nebo Cvičení sv. Ignáce z Lyoly, zakladatele jezuitského řádu. Prvotní křesťané a židé také užívaly psychedelické látky jako součást svých rituálů. Ve třetí kapitole Janova evangelia mluví Ježíš o důležitosti znovuzrození: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží."[8] Konečně i v Islámské mystice sufismu se po staletí užívá duchovní hudby, intenzivního dechu a liturgického zpěvu.


Posmrtná cesta duše

Lidé z tradičních společností věří, že smrtí lidská existence nekončí, ale vědomí v nějaké formě existuje i nadále. V páté kapitole se autor zabývá tím, jak se v historicky i geograficky oddělených etnických a kulturních skupinách tento koncept konkretizuje a opakuje.

V mytologiích se nejčastěji objevují tři motivy onoho světa: nebe, peklo a ráj. Objevují se naprosto všeobecně napříč náboženstvími, kulturami, geografickými oblastmi a historickými obdobími. V nebi převládá radost, blaženost a světlo a je obýváno vyššími duchovními bytostmi a dobrými lidmi v netělesné podobě. Ráj je další místo radosti, míru a potěšení a je nejčastěji reprezentován jako zahrada. Peklo je pak naopak místo "pod" povrchem země - podsvětí, kde vládne temnota, beznaděj, děs, zoufalství a fyzické utrpení.

Moderní studie holotropních stavů vědomí prokázaly, že nebe, peklo a ráj reprezentují odlišné a důležité stavy vědomí, které lidské bytosti zakoušejí při různých příležitostech v průběhu života. Nebeské, rajské a pekelné vize tak tvoří součást spektra zkušeností spolu s psychedelickými zkušenostmi, stavy blízkými smrti, mystickými zkušenostmi, šamanskými krizemi a dalšími typy duševních krizí. Zajímavé na tom je, že vize a zkušenosti z holotropních stavů vědomí mohou přinášet i obrazy z mytologií a kultur, které jedinec nezná a nikdy se s nimi nesetkal. Autor tento jev vysvětluje napojením na kolektivní nevědomí. Protože se tyto vize často propojují s individuálními emotivními a psychosomatickými problémy mohou být nesmírně užitečným nástrojem v psychiatrii a psychologii.

Peklo a očistec jsou místa, kde je člověk vystaven nelidskému mučení. V římskokatolické víře navíc existuje koncept očistce. Také zoroastrismus má místo, hamestagan, které slouží pro duše, které se díky rovnováze dobrých a zlých skutků nehodí ani do pekla ani do nebe. Představy o peklu nejsou vždy jen ohnivé, ale ve středověkém křesťanství a v tibetském konceptu podsvětí vystupují jako místa chladu a ledu.


Knihy smrti: manuály pro život a umírání

Znalosti získané v holotropních stavech vědomí inspirovaly mnoho textů světa pojednávajících o posmrtné cestě duše. Nejstarší jsou tzv. Egyptská (Pert Em Hru) a Tibetská (Bardo Thödol) kniha mrtvých. Z mnohých pramenů byly také poskládány koncepty o posmrtném putování středoamerických národů Toltéků, Aztéků a Mayů. Ze středověké Evropy nelze opomenout texty známe jako Ars moriendi.

Původně byly starodávné knihy mrtvých západní vědou považovány za výmysly lidí, kteří se nedokázali vyrovnat se smrtí a konečností existence. Moderní výzkum vědomí však přinesl nový pohled na věc, když upozornil na podobnost mezi zkušenostmi z psychedelických sezení, silných nedrogových psychoterapií a spontánních psychospirituálních krizí a zkušenostmi popsanými právě v knihách mrtvých. V obou případech se objevují obrazy psychospirituální smrti a znovuzrození, božského soudu, setkání s božstvy apod., a to přes to, že o nich dotyčné osoby nemají žádnou předchozí rozumovou znalost. Grof se opět odkazuje na C. G. Junga, který tvrdil, že knihy mrtvých manifestací kolektivního nevědomí a mapují hluboké oblasti duše. Lidé, kteří se s touto tématikou setkali v osobním prožitku, ztrácejí strach ze smrti a jejich přístup k biologické zániku se mění, čímž se mění i celkový přístup k životu a pobývání ve světě.

Název Egyptské knihy smrti vznikl díky vykradačům hrobek, kteří tak nazývaly každý svitek papyru, který u mumie našli. Pohřební texty byly původně psány pouze pro panovníky na zdech jejich hrobek. Z období let 2350-2175 př. Kr. jsou to vůbec nejstarší dochované texty v lidské historii. Později se psaní pohřebních textů rozšířilo i na aristokracii a přeneslo se na papyrové svitky. I když jsou navzájem koherentní v pohledu na nesmrtelnost duše, její vzkříšení a posmrtný život, lze v nich najít dva základní proudy, jež vycházejí z božstev, které je reprezentují. První proud se týká Osirise a druhý boha Ra. Základní téma u slunečního boha Ra je jeho noční a denní cesta. Egypťané věřili, že se mohou po smrti přidat k jeho božskému průvodu a cestovat s ním na sluneční lodi. Druhý proud prostupující Pen Em Hru se týká pohřebního boha Osirise. Zobrazuje mýtus o jeho smrti a vzkříšení, který Egypťanům dokazoval možnost záchrany po smrti v psychospirituální smrti a znovuzrození. Než se duše mohli na slunečním plavidle boha Ra dostat do podsvětní říše Osirise, museli nejprve podstoupit božský soud v síni Maat, bohyně spravedlnost. Kdo prošel, užíval si v Osirisově království blažený život.

Bardo Thödol čtenáři předkládá výčet všech šťastných i hrozivých božstev a dalších archetypálních postav v záhrobním světě. Na rozdíl od Per Em Hru je více homogenní a jeho autor je znám. Umírajícímu má pomoct rozpoznat jednotlivé fáze mezi úmrtím a následným znovuzrozením a pomoct tak k dosažení osvobození. Nehodí se proto jen umírajícímu, ale také všem vážně duchovně praktikujícím osobám. První (Chikhai) bardo popisuje zkušenost momentu smrti, jež se vyznačuje ztrácením kontaktu se známým světem a zmatením. V okamžiku smrti k jedinci přichází Dharmakaya, neboli zaplavující bílé světlo, což je jedinečná příležitost k duchovnímu osvobození. Ve druhém (Chönyid) bardu dochází k setkání s různými božskými démonickými světy a jedná se o mezičas mezi okamžikem smrti a vyhledáváním znovuzrození. Ti, kterým se nepodařilo osvobodit v prvních dvou bardech, musí postoupit do další části. Na konci třetího (Sidpa) barda následuje soud a vážení dobrých a špatných skutků. Podle jeho výsledku pak následuje reinkarnace do jedné ze šesti úrovní existence.

Aztécký bůh Quetzalcoatl (u Mayů Kukulkán) je jedním z nejdůležitějších archetypálních symbolů smrti a znovuzrození v předkolumbovské Střední Americe. O jeho smrti a dramatické cestě podsvětím se píše ve známém Kodexu Borgia. Zkušenosti z cesty podzemím jsou velice podobné popisům z Bardo Thödol. Jde zde tedy opět o mýtické vyjádření obecného motivu smrti, vzkříšení a inkarnace.

Také Mayové žili s ostrým vědomím smrti. I když byla velká část jejich literárního odkazu ztracena, jejich mytologie a pohřební umění (především keramika) zobrazuje smrt také jako spletitou cestu. Podsvětí, které nazývali Xibalba, obývá mnoho temných božstev, především Pán smrti. Hlavní mytologický příběh se týká hrdinných dvojčat, která se vydala do podsvětí, aby zde podstoupila těžké zkoušky a zakusila vlastní smrt a znovuzrození. Existuje mnoho důkazů, že tradiční národy Střední Ameriky dobře znaly a užívaly psychedelické látky.

V evropské kulturní tradici také existuje literatura spojená s problémem smrti a umírání a obvykle se nazývá Ars moriendi (Umění umírat). Grof si myslí, že zájem o smrt a umírání ve středověku vyvstává z velké úmrtnosti, všeobecného společenského rozkladu a nízké důležitosti lidského života v tomto období. Jako ostatní knihy smrti, řeší i Ars moriendi nejen problém smrti, ale i otázku lidské existence vůbec, čímž se tématicky dělí na dvě části. Oblast řešící spíše životní část lze nazvat Ars Vivendi (Umění jak správně žít). Mnoha způsoby sděluje, že honba za materiálními hodnotami je marná a zakládá se na nevědomosti, že všechno v materiálním světě je nestálé. Začátek moudrosti je právě v uvědomění si smrti jako jistoty, což připomíná i citát: "Smrt je jistá, hodina nejistá"[9]. U člověka působí prevenci k činění škodlivého chování - když nevíme kdy zemřeme, soustředíme se na současný okamžik a žijeme každý den tak, jako by byl naším posledním. Podle Ars Vivendi tak může přinést pravé uspokojení a klidnou mysl jen duchovně orientovaný život.

Ars moriendi lze dělit v základu na dvě témata: Triumf smrti a Tanec smrti. Obecně platí, že pokud zaměníme to, čím jsme, tím, co jsme v životě nabyli za majetek, čeká nás v okamžiku smrti velká existenční krize. Nic z toho, co máme, nám ve skutečnosti nepatří, protože vystupujeme pouze jako dočasný uživatelé, dokud jsme živí. Čím více toho nashromáždíme, tím těžší je v okamžiku smrti se toho vzdát. Všechna nádhera světa se stává ničím tváři v tvář smrti a lpění na majetku nám odchod jen komplikuje. V triumfu smrti umělci ztvárnili smrt jako naprostého vládce nad vším. Cokoli, co žije, dříve či později její rukou zajde. Nejsilnější a nejmistrnější ztvárnění Triumfu smrti je podle Grofa ze 16. století od malíře Pietera Brueghela staršího. Tance smrti se zaměřují spíše na dynamický aspekt smrti a našli své široké ztvárnění v literatuře, poezii, dramatu a malířství napříč několika staletími.

Literatura Ars moriendi v užším smyslu, tedy pojímána jako umění umírat, byla psána jako návod pro mladé kněze, který je měl připravit na práci s umírajícím. Čím vyšší však byl přebytek umírajících a nedostatek knězů, tím více se překládaly do lidového jazyka srozumitelného pro světského člověka. Pozoruhodné téma, které se v textech často vyskytuje, je souboj satana o duši, kdy se v poslední minutě snaží zvrátit její cestu do nebe.


Kulturní pohled na povahu reality a vědomí

Na rozdíl od moderní doby, autor míní, že tradiční společnosti dokázaly své členy mnohem lépe připravit na umírání. Opakované zažívání holotropních stavů a účast na duchovním a rituálním životě u nich tvoří od základu jiný pohled na svět a vztah vědomí a hmoty, než má naše současná technická věda. Protože některé zážitky z těchto stavů neodpovídají racionálnímu rozumu, byly pod vlivem průmyslové a vědecké revoluce odmítnuty. Konkrétně lze uvést příklad psychiatrů, kteří považují holotropní stav za patologii a vyvíjejí efektivní cesty k jejímu potlačení, objeví-li se spontánně. Stejně tak považují zkušenosti a zážitky zakladatelů světových náboženství za výplody jejich nemocné mysli. V pojetí moderní psychiatrie a psychologie je jediný "normální člověk" ten, který je vzdělaný členem západní průmyslové civilizace a sdílí materialistický a ateistický pohled na svět.

Protože moderní výzkum holotropních stavů přinesl nové poznatky o lidské psychice, může si je nyní každý výzkumník s otevřeným přístupem sám prověřit. Jedna část těchto výzkumů se zabývá zkušenostmi, které nejsou v souladu s koncepcí vědomí jako epifenoménu hmoty, a druhá se zabývá výzkumem holotropního vědomí v souvislosti s problémem přežívání vědomí po smrti.


Nové zmapování lidské duše

Holotropní stavy vědomí nemohou být vysvětleny z koncepční základny akademické psychologie a psychiatrie. Stejně i k smysluplnému rozebrání problému přežívání vědomí po smrti je třeba úplně jiné chápání lidského vědomí. S akademickou psychologií a psychiatrií tento nový pohled sdílí oblast osobních vzpomínek a individuálního nevědomí. K tomu navíc dochází k rozšíření o další dvě oblasti, které leží pod výše zmíněnými. První autor nazývá perinatální, protože to vyjadřuje spojení s porodem, a druhou transpersonální, protože sahá za hranici osobní individuality tak, jak je obvykle chápána.

Na základě studia biografického materiálu z holotropních stavů vědomí se zjistilo, že emocionálně podobné vzpomínky jsou v nevědomí uloženy nikoli v mozaice vtisků, ale jako složitá dynamická struktura. Grof je nazývá COEX systémy, nebo-li systémy kondenzovaných zážitků. COEX systémy se skládají z emocionálně nabitých vzpomínek z různých období života, které se vzájemně podobají na emocionální nebo fyzické úrovni.

V holotropních stavech se objevuje jeden proces, který je značně užitečný při pohybu v oblastech lidské psychiky. Autor ho nazývá "vnitřní radar", protože do vědomí přináší z nevědomí vždy téma s největším emotivním nábojem, který je zároveň nejaktuálnější a nejpřipravenější na své zpracování. Tím odpadá problém terapeuta s výběrem tématu a působí jak filtr jeho zaujatosti. Terapeut má pouze přijmout a podpořit proces, který sám běží, ať zapadá do jeho teoretického rámce nebo ne.

Perinatální oblast psychiky obsahuje směs témat vážících se na narození a smrt. Akademická věda odmítá, že by měl porod silný psychotraumatický dopad na dítě, protože se nezapisuje do paměti. Mnoho škol experimentální psychologie však nashromáždilo důkazy, že porod je naopak nejdůležitější a nejpronikavější trama. Vzpomínky na porod jsou důležitým zdrojem strachu ze smrti, což vysvětluje, proč nás znovuprožití porodu skrze proces psychospirituální smrti a znovuzrození od něho může osvobodit. Celý tento materiál se objevuje ve čtyřech vzorech, které Grof nazývá "základní perinatální matrice" (BMP) a odpovídají fázím porodu.

Zkušenost z první matrice se spojuje s jednotou matky a plodu v pokročilém těhotenství. Objevují se pocity bezpečí, ochrany a uspokojení všech potřeb. Dichotomie subjekt a objektu neexistuje a čas a prostor je překročen.

Když dojde k prvním stahům (počátek BMP II), dostavují se pocity úzkosti a životního ohrožení. Na obecné rovině bývá tato fáze ztvárněna jako sestup do podsvětí nebo sežráním nějakou archetypální příšerou. Kosmický klid je vystřídán pocitem bezmocného zachycení a uvěznění. Protože stále chybí vnímání lineárního času, zdají se být útrapy věčné a intenzivně připomínají peklo. Život vyvstávající z vlivu této půdy se zdá být úplně nesmyslný a marný. Duchovní literatura o těchto stavech píše pod označením "temná noc duše".

BMP III koresponduje s druhou částí porodu, kdy se děložní hrdlo otvírá a plod je tlačen porodním kanálem s pocity obrovského tlaku, boje o život a dušení. Titánský aspekt této matrice je identifikován s přírodními živly v podobě vulkánů, tornád, zemětřesení, bouří apod. Agresivní a sadomasochistický aspekt matrice je zobrazen ve scénách násilných vražd a sebevražd, mrzačení a sebemrzačení, masakrů a krvavých válek a revolucí. Výjevy často nabývají forem mučení, rituálního obětování, krvavých soubojů muže proti muži a sadomasochistických praktik. Ke konci třetí matrice násilí ubývá a jedinec se může setkat s různými bohy, bájnými hrdiny představující smrt a znovuzrození. Těsně před zkušeností psychospirituálního znovuzrození se často setkáváme s elementem ohně, především jako očistného archetypu. Názorný přechod z BMP III do BMP IV je pak smrt fénixe a povstání z popela.

Třetí fáze porodu je spojena s BMP IV, kdy dochází k obrovskému uvolnění. Utrpení kulminuje v naprostou porážku a zničení na všech představitelných úrovních - fyzické, emocionální, rozumové, morální a transcendentální. Tento stav se obvykle nazývá jako "smrt ega" a váže se ke zničení všech dosavadních záchytných bodů jedince. Od tohoto bodu se odvíjí duchovní znovuzrození.

Do nové koncepce lidské psychiky byla začleněna také druhá, transpersonální, oblast překračující obvyklé hranice těla a ega a omezení trojdimenzionálního prostoru a lineárního času, které jsou obvyklé pro vnímání v "normálním" stavu vědomí. V onom normálním stavu se identifikujeme, jak to vyjádřil Alan Watts, s jakýmsi "kůží zapouzdřeným egem" a jsme omezeni senzorickými orgány a fyzickými podmínkami prostředí. Na transpersonální rovině mohou být tato omezení překročena.

Transpersonální zkušenosti mohou být rozděleny do třech velkých kategorií. První obecně překračuje prostorová omezení a zapouzdření ega. Pro příklad uveďme identifikaci s identitou jiné osoby (skupinou lidí), vědomím zvířat (a rostlin) nebo s anorganickými objekty a procesy. Druhá kategorie spíše než prostorová, překonává omezení časová (lineární čas). Vybavují se v ní životy a scény ze života předků, pocházející, dle C. G. Junga, z kolektivního nevědomí. Třetí kategorie je ještě zvláštnější. Vědomí je zde rozšířeno do oblastí, které západní svět nepovažuje za "reálné". Vize obsahují různé archetypální bytosti a mytologické světy, setkání a identifikace s bohy a démony rozličných kultur, komunikaci s různými bytostmi a duchovními průvodci apod. Individuální vědomí může být na této úrovní identifikováno s kosmickým nebo světovým vědomím nebo suprakosmickou a metakosmickou prázdnotou.

Transpersonální oblast je tak neobvyklá a fantastická, že lidé, kteří s ní nemají osobní zkušenost a nejsou na ni kulturně připraveni odmítají věřit, že existuje. Objevy však poukazují k tomu, že informace o světě lze získávat dvojí cestou. Jednak běžně učením skrze smyslové vnímání a následnou analýzu a syntézu dat a na druhé straně přímou identifikací s konkrétními jevy v holotropním stavu vědomí. To je také v souladu s Jungovou představou přístupu do kolektivního nevědomí, které obsahuje veškeré kulturní dědictví lidstva.


Vědomí na prahu smrti

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se výzkum umírajících lidí zaměřil na mimosmyslové a fantastické zkušenosti a fyzické jevy v souvislosti s umírajícími. Prvotní výzkumníci shromáždili mnoho zpráv evidující tyto zkušenosti od příbuzných, přátel aj. osob z okolí umírajících. Objevovaly se bez ohledu na pohlaví, typ nemoci, úroveň dosaženého vzdělání a náboženské vyznání. Dále se zaměřili na specifickou podskupinu věcí týkajících se tzv. "vrcholu v Darienu". Ten stojí na předpokladu, že duše mrtvých bližních přicházejí na pomoc umírajícímu. Za silný důkaz existence vědomí po smrti bylo v tomto období považováno, když umírající viděl osobu, o jejíž smrti nebyl informován.

Jedním z průkopníků výzkumu zážitků blízkých smrti (NDE) byl Albert Heim, jež zkoumal nehody při pádu z výšek. Zjistil, že 95% obětí má tváří v tvář smrti téměř totožný stav mysli: bez bolesti, zoufalství, lítosti nebo úzkosti. Potvrdilo se také, že osoby se zkušeností životního nebezpečí, nebo ty, co skutečně umírají, mají zpravidla neobvyklé stavy vědomí. R. C. A. Hunter zavedl rozlišení mezi smrtí jako stavem a zkušeností umírání. Vznesl také názor, ze při nečekaném příchodu umírání prochází jedinec popsatelnými a předpověditelnými fázemi. Podle Noyese umírání a stavy blízké smrti prochází třemi následnými fázemi: vzdorem, přehledem života a transcedencí. Z aktivního odporu přechází jedinec do pasivního odevzdání se, kde už není žádný boj o život a často se dostavují mimotělní zkušenosti, kdy aktér vidí své vlastní tělo. Z této fáze se často posouvá do transcendentní, vrcholné zkušenosti, která má obvykle pozitivně působí na změnu hodnot a strategie života. Karlis Osis a Russell Notes našli zajímavé paralely mezi vizemi v těchto stavech vědomí a stavy vyvolanými psychedelickými látkami.

K znovuoživení zájmu o NDE došlo v 70. letech pracemi Elizabeth Kübler-Ross a Raymonda A. Moodyho. Větší pozornost vzbudily i mimotělní zkušenosti (OOBE), které se s fenoménem NDE často vyskytují společně. Další běžnou zkušeností z NDE jsou vize světelných bytostí, které přinášejí lepší náhled na život a důležité hodnoty v něm. Někteří také referují o pomyslném bodu na "druhé straně", který když překročí, nebudou se již moci vrátit zpět do svého těla. Mnoho lidí s NDE ztrácí strach ze smrti a vyvinou si k ní pozitivní pocit.

Moody právě především zkoumá, jak NDE ovlivnilo život lidí, které zasáhlo. Více se zaměřují přítomné žití bez přemítání o minulém a snění o budoucím a život jim přijde mnohem vzácnější. Stejné pozitivní efekty lze sledovat také u dobře začleněných mystických zkušeností a psychospirituálních krizí, psychedelických sezení a po účasti na přechodových rituálech. NDE jsou proto pro Grofa vždy pozitivní jevy. NDE byly dokonce uměle navozeny u zkušebních pilotů, kteří upadli do bezvědomí při extrémním přetížení.

NDE se objevuje se stejnou frekvencí u všech skupin lidí. Nejneobvyklejší aspekt NDE je mimotělní zkušenost, jež je charakterizována jako stav oddělení vědomí od těla, při kterém je zachována schopnost smyslově vnímat své okolí. OOBE však není omezeno jen na stavy blízké smrti, objevuje se i v jiných životních ohroženích a u případů klinických smrtí. Přední výzkumník OOBE, Robert Monroe, dokonce vyvinul laboratorní techniku, jak je možno tento stav uměle navodit. Dalším aspektem doprovázejícím NDE je přehled života. Často probíhá v neuvěřitelně krátkém časovém okamžiku a nejčastěji má formu lineární nebo i panoramatickou.U jedinců se často objevuje také téma cesty temným tunelem za zlatým nebo bílým světlem nezměrné krásy a hodnoty. Podle Grofa je tento obraz blízce spojen s podobnými zkušenostmi z holotropních zkušeností z perinatální úrovně, kdy se jedinec přesouvá z prenatální fáze existence do fáze postnatální. I když dřívější literatura NDE referovala o mnoha bolestivých, stresujících a pekelných NDE, je většina z nich naopak silně pozitivních. U lidí, jež si prošli NDE se projevuje rozvinutí lásky k jiným lidem, zvířatům, přírodě a životu obecně. Zlepšuje se také intuice, vnímavost a mění se vnímání času (méně spěchu a časové tísně).

Pokusy o vysvětlení NDE z hlediska biologie byly neúspěšné. Stejně neuspokojivý byl pokus vyložit fenomén jako odraz náboženské víry nebo kulturních podmínek. Naopak byla zpozorována velká podobnost mezi NDE a psychedelickými zkušenostmi, zvláště těmi z perinatální oblasti. Pacienti, kteří zakusili obojí zkušenost potvrdily, že se navzájem velice podobají a psychedelickou zkušenost označily za neocenitelnou přípravu k umírání. Na druhou stranu však tato podobnost podporuje chemický výklad vzniku NDE.


Záhada karmy a reinkarnace

Karmické zkušenosti jsou transpersonální fenomény vybavení zkušeností a episod z různých historických období a oblastí spojené s přesvědčivým pocitem déjá vu nebo déjá vécu - silným pocitem osobního rozpomenutí se na zkušenost, kterou jedinec v minulosti zakusil. Koncept karmy a reinkarnace je základním kamenem Hinduismu, Buddhismu, Jainismu, Shikismu, Zoroastrismu a Taoismu. Vyskytuje se u různých skupin lidí, jako přírodních národů Ameriky, Galů, phytagorejců, orfiků, druidů a dalších. Až do období sv. Jeronýma (340-420 po Kr.) byla navíc reinkarnace součástí křesťanství.

Důležité důkazy podporující skutečnost reinkarnace pocházejí z mnoha případů malých dětí, které si pamatují a dokáží popsat život ve svém předchozí těle. Ian Stevenson vedl na tomto poli výzkum, a to nejen v zemích, kde je reinkarnace součástí kulturně přijímaných faktů, ale i v západních zemích jako USA nebo Velké Británii.

Spontánní vybavení vzpomínek na minulé životy se často objevuje spontánně při holotropních stavech vědomí. Někdy k nim však dochází i v obvyklém stavu vědomí - během každodenní činnosti. Vzpomínky na minulé životy mohou být vyvolány také různými technikami, které zprostředkovávají přístup do hlubokých úrovní psychiky, jako meditace, hypnóza, senzorická deprivace, bodywork nebo psychedeliky. Prožitek vzpomínek na minulé inkarnace je často spojen se silným emotivním nábojem a jedinec se hluboce ztotožňuje s protagonistou a plně přijímá jeho roli.

Karmické zkušenosti spadají do dvou skupin podle druhu emocí. Jedny odrážejí pozitivní spojení s druhými lidmi, jako hluboké přátelství, vášnivá láska, duchovní partnerství aj., druhé (a častěji se vyskytující) obsahují intenzivní negativní emoce jako nenávist, žárlivost, nenasytnou pomstychtivost, nekontrolovatelná touhu a další. Podle vhledů lidí, kteří měli zkušenost minulého života, platí, že kdykoli se dostanou dva jedinci do situace, kdy emoce dosáhnou takovéto vysoké úrovně, budou pak opakovat stejný vzorec v budoucích životech, ale v jiných rolích, dokud nedosáhnou úrovně vědomí nezbytné k překonání karmického pouta. Aby byly překonány, musí si jedinec plně prožít všechny bolestné emoce, které v události dřívější inkarnace byly přítomny, a dále je musí transcendentovat na etické, filosofické, emotivní a duchovní úrovni, aby dokázal odpustit a bylo mu také odpuštěno. Karmické zkušenosti často obsahují podrobné informace o rozličných historických dobách, kulturách i konkrétních událostech, které jedinec nemohl nabýt běžnou cestou. V některých případech mohou být a byly ověřeny.


Zprávy a návštěvy z onoho světa

Zjevení zemřelých a komunikace s nimi se často děje v kontextu NDE. Jejich relevance jako výzkumných dat však musí být pochopitelně kriticky přehodnocena. Mezi zprostředkovanými zprávami se někdy objevují takové, jejichž pravost lze ověřit, nebo jiné, které jsou spojeny s podivnými synchronicitami. Za vysoce kontroversní zdroj "jakoby vědeckých" důkazů je považován výzkum s médii. Nejlepší z nich jsou schopna úspěšně napodobit hlas, řeč, gesta, chování, zvyky a další charakteristiky zemřelého.


Historie psychedelické terapie s umírajícími

První, kdo navrhl užití psychedelik k terapeutické práci s jedinci umírajícími na nevyléčitelnou nemoc, byla Valentina Pavlovna Wasson. V interview s časopisem tehdy předpověděla, že pokud bude účinná látka z psychedelických rostlin izolována a bude možné ji v přijatelném množství syntetizovat, stane se důležitým nástrojem pro studium lidské psychiky. Uvedla také, že látka může posloužit pro lékařské užití jako lék proti alkoholismu, závislosti na drogách, duševním poruchám a pro umírající pacienty trpící velkými bolestmi. Nedlouho poté se pokusilo objeviteli LSD, Albertu Hoffmanovi, izolovat z mexických lysohlávek (Psilocybe mexicana) aktivní alkaloidy psilocybin a psilocin.

První podnět pro užití psychedelik na umírajících jednicích kupodivu nevzešel od žádného lékaře, ale od spisovatele a filosofa Aldouse Huxleyho. V roce 1955 použi své zkušenosti s LSD a mezkalinem, když jeho první žena umírala na rakovinu. Ačkoli Huxley doporučil toto užití psychiatrovi a průkopníku na poli psychedelické terapie Humphrymu Osmondovi, po několik let nebylo jeho návrhů nijak využito.

Dalším kořenem psychedelické práce s umírajícími se stala studie Kasta a Collinse srovnávající možnou analgetickou účinnost LSD. Zjistili, že LSD má nejen vliv na vnímání bolesti, ale také zlepšuje komunikaci, ovlivňuje stav emocí, charakter spánku a postoj k nemoci a smrti. Byla tak vědecky potvrzena Huxleyho domněnka, že podáním LSD osobě trpící rakovinou usnadní její setkání se smrtí. Kastova studie také inspirovala prestižního psychiatra Sydney Cohena, který se svým spolupracovníkem, Gary Fisherem, ověřil platnost jejích závěrů.

Další výzkum, jehož výsledky byly později začleněny do techniky psychedelické terapie probíhal v pražském Výzkumném ústavu psychiatrickém. Jednalo se o výzkum efektů LSD a psylocibinové asistované psychoterapie, kterého se Grof sám aktivně účastnil. Za nejdůležitější a nejčastější autor považuje fenomén smrti a znovuzrození a pocit kosmické jednoty, které měly blahodárný vliv na emotivní a psychosomatický stav klientů. Mnoho jedinců nezávisle potvrdilo, že psychospirituální smrt a znovuzrození změnilo jejich vztah k umírání a jejich názor na smrt prodělal dramatickou změnu.


Program ve Spring Grove

Spring Grovského programu psychedelické terapie, na kterém sám Grof spolupracoval, se mezi léty 1967-1974 účastnilo více jak sto osob umírajících na rakovinu. Pacienti pro studie s LSD a DPT[10] byly vybírání ze Sinai Hospital a samotná studie probíhala v Maryland Psychiatric Reasearch Center. Jednalo se zpravidla o pacienty s velmi špatnou prognózou, u kterých běžné léčebné prostředky selhaly. Psychologická kritéria pro přijetí do programu byla: úzkost, deprese, emociální napětí, nespavost a společenská odtažitost, které přímo souvisely s jejich nemocí. Pro rozhodnutí byl důležitý také typ osobnosti, dřívější psychické problémy a fyzická kontraindikace.

Příprava jednoho pacienta trvala mezi 8-12 hodinami, které se obvykle roztáhly do období dvou až tří týdnů. Zjistilo se, že pro dobrý výsledek sezení je potřeba se vypořádat s neupřímností v pacientových mezilidských vztazích. Terapeut se také sám musel vypořádat se svým strachem ze smrti, jinak vznikaly potíže ve vzájemné komunikaci s pacientem.

Mnoho času se také věnovalo rozpravám o náboženských a duchovních otázkách, protože čelení smrti v jedinci zájem o tento rozměr bytí často vyvolá. Těsně před sezením byl naplánován speciální pohovor, ve kterém terapeuti pacientovi předali všechny důležité informace o účinku psychedelika, léčivém účinku holotropního stavu vědomí a další technických záležitostech. Psychedelikum přitom popisovali jako nespecifický zesilovač nebo katalyzátor umožňující cestu do hloubky lidského vědomí. Povzbuzovali také pacienty, aby se postavili a prošli vším, co v sezení přijde, a prožili vyjádřili to naplno.

Po krátkém hovoru s pacientem o jeho aktuálních pocitech ze sezení byla podána dávka 200-600 mikrogramů LSD, nebo pokud šlo o DPT, tak 90-150 miligramů. Se zkušenou hudební terapeutkou Helen Bonny byla pro psychedelická sezení vybrána vhodná hudba, přičemž v jejich průběhu šlo vždy o to, aby podpořila co nejlépe právě probíhající zkušenost. Na začátku se hrála pomalu plynoucí a uklidňující hudba, která postupně nabírala spád. Později přišla silná, dynamická a evokativní hudba, jež přešla do zlomového bodu, který byl nazván "průlomem". Jednalo se o kousek mocné hudby, zpravidla s duchovním důrazem. Od té doby se hudba postupně ztišovala a zpomalovala a stávala se uhlazenou a srdečnou. Terapeuti se přitom vyvarovali hudby, která by obsahovala slova, která pacient zná, protože by to vedlo k odvrácení od emocí k rozumové a kognitivní činnosti, což by bylo na úkor hloubky prožitku. Po podání dávky pacient strávil deset až dvanáct (polovinu u DPT) hodin s terapeuty, vždy s dvojicí muž-žena. Ti se starali o základní potřeby pacienta, ale verbální komunikace při tom byla snížena na minimum.

Pokud pacienti prožívali bolestnou nebo hrůznou episodu z předverbálního období svého života, použili terapeuti podpůrný fyzický kontakt, který je účinnější než verbální utěšení. Tato strategie vycházela z objevu dvou základních forem traumatu, které vyžadují úplně jiné přístupy. První je trauma způsobené činem a druhá forma je trauma způsobená zanedbáním, tedy nedostatkem pozitivní zkušenosti. Podle okolností se fyzická podpora pohybuje od jednoduchého držení ruky až k utěšujícímu obětí.

Pokud se objevilo zbytkové fyzické napětí nebo emoce, byla pro lepší uzavření sezení použita speciální forma zaměřené práce s tělem (bodywork). Jednalo se o co největší vystupňování pocitu a výzva k co nejspontánnější odpovědi na něj. Když už se pacient začal vracet do normálního stavu, byli do místnosti přizváni rodina a blízcí dle jeho vlastního výběru. Obecně šlo o vytvoření takové situace, při které by mohl spojit své nově nabyté pocity s každodenní zkušeností a činností.

Následujícího dne a později v týdnu se terapeutický tým sešel s pacientem na interview, kde se hovořilo o tom, co se během sezení stalo. Klienti pak provedli podrobné písemné zhodnocení své zkušenosti. Pokud výsledek nebyl uspokojivý, nebo se v pozdější fázi nemoci pacientův emoční stav zhoršil, bylo psychedelické sezení zopakováno.

Změny na pacientech po psychedelické terapii byly rozličné, komplexní a mnoho-úrovňové. Některé z nich, jako úleva od deprese, napětí, úzkosti, přerušovaného spánku a odtaživosti, lze dosáhnout i tradiční formou psychoterapie. Jiné jsou však přímo specifické pro psychedelicku terapii. Příkladem jsou: zeslabení nebo odstranění strachu ze smrti a radikální změna v životní filosofii, strategii, duchovní orientaci a žebříčku hodnot. Často také došlo k odstranění nesnesitelné bolesti, které nebylo možno dosáhnout ani narkotiky. Hlavním nástrojem ke zhodnocení změny na pacientech, bylo hodnocení vnějšími pozorovateli - lékaři, sestřičkami, členy rodiny, terapeuty a spolu-terapeuty. V případě DPT také došlo ke zlepšení na některých konkrétních hodnotících škálách, ale nebylo dostatečně statisticky signifikantní u celé pokusné skupiny, jako u LSD.

Pro ilustraci dále Grof uvádí sedm typických příkladů z psychedelické terapie. Pro jejich konkrétnost se jimi v referátu však nebudeme zabývat.


Psychedelická proměna umírání

U pacientů s rakovinou se mnohem častěji objevují tendence k depresivním, sebe-destruktivní a sebevražedným stavům, než ve zbytku populace. Před projevením samotné rakoviny se u pacientů překvapivě často objevovaly podobné pocity viny, sebe-nenávisti, dále sebe-trestání a sebe-destruktivní tendence. Během psychedelického sezení samotní pacienti nacházeli přímé spojení mezi těmito negativními stavy a vznikem jejich nádoru. Jejich názor podporuje i studie manželů Simntonových, kteří mezi vznikem nádoru a emocionálním stavem prokázali přímý vztah. V jejich práci lze konkrétně číst, že nejčastější charakteristikou pacientů s rakovinou je: tendence zadržovat vztek, neschopnost odpuštění, záliba v sebelítosti, složité rozvíjení a udržování smysluplných dlouhotrvajících vztahů a nízké sebehodnocení.

Během psychedelických sezení se často objevil jev podobný NDE. Pacienti při něm nahlédly svou současnou osobní a společenskou situaci, prošli a zhodnotili svůj předchozí život a snažili se najít smysluplné ukončení se zřetelem k nastávající smrti. Často je doprovázely pocity, že se setkali se svými zemřelými příbuznými, kteří s nimi komunikovali.

Mnoho významných vědců poukázalo na pozitivní efekt klasické psychoterapie na pacienty umírající na smrtelnou nemoc. Na druhé straně Erick Kast došel pozitivních výsledků převážně s chemoterapeutickým přístupem a minimální osobní interakcí. Dosáhl přitom u pacientů nejen úlevy od bolesti, ale i zlepšení psychického stavu, a to vše bez psychoterapeutické pomoci. Autor se staví za názor, že nejlepší je oba přístupy zkombinovat, jak tomu bylo i ve Spring Grovském programu, protože se mohou navzájem podporovat a doplňovat.

Jak bylo již zmíněno výše, úzkost, deprese a různá napětí jsou stavy, které nejlépe reagují na LSD psychoterapii. Ohromující efekt je pozorován také u pacientů zcela zaujatých svou smrtí a se sebevražednými tendencemi. Proti nim se jako nejúčinnější pomoc jeví při psychedelická zkušenost psychospirituální smrti ega a znovuzrození.

Je jasné, že tak mnoho-úrovňový, silný a značně složitý proces nemůže být redukován na jednoho jmenovatele. Zdá se, že LSD sezení hluboce zasahuje do dynamiky COEX systémů a zlepšení pacientů díky tomu může být vyloženo jako přesun z negativního COEX systému do COEX systému jiného - s pozitivní odezvou. To se nazývá COEX transmodulace. Důkladný průchod skrze všechny úrovně COEX sytému může vést až k jeho vyřešení.

Už jediné psychedelické sezení často vedlo k ulevení nebo i vymizení silné bolesti, na kterou nezabíraly ani silné dávky narkotik. Tento podivný vliv však nelze vysvětlit čistě farmakologicky, protože pomoc od bolesti nebyla nikdy předvídatelná, ani vázaná na velikost dávky. V některých případech došlo k ulevení od bolesti na týdny i měsíce po jediném podání látky. To vede Grofa k rozhodnutí, že analgetický efekt psychedelik je způsoben psychologickou, nebo jinou, dosud neznámou, cestou. Výzkumy z psychedelických sezení poukazují na skutečnost, že bolestivé zkušenosti z našeho předchozího života spolu v paměti těsně sousedí a ovlivňují tak konečnou kvalitu bolesti, kterou pacient aktuálně zakouší. Také výsledná orientace pacientů na přítomný okamžik může ovlivňovat individuální zkušenost bolesti. S Grofovými názory je v souladu také práce Ronalda Melzacka, ve které popisuje tzv. vrátkovou teorii bolesti (gate-control theory).

Důležitá u pacientů po psychedelické terapii byla především změna v jejich koncepci smrti a vztahu k situaci, které čelili. Zkušenost smrti a znovuzrození často hodnotili jako ochutnávku toho, co bude následovat v okamžiku biologické smrti, díky čemuž z ní nadále neměli strach. Stejně jako v případě bolesti, ani tento problém nelze jednoduše vysvětlit tradičními psychodynamickými koncepcemi. Váže se specificky na psychedelická sezení a to pouze v případě, že zkušenost má silně perinatální nebo transpersonální důraz.

S tímto vhledem do perinatální a transpersonální oblasti souvisí i změna v žebříčku hodnot a životní strategii. Pohybem v perinatální oblasti často objevujeme, že náš život byl celý neautentický. Vidíme ho v nové perspektivě - spíše jako neustálou přípravu pro budoucnost, místo naplňování jeho přítomného okamžiku. Někteří klienti tuto životní strategii falešného a průměrného lidského života popsali jako obraz křečka náruživě běhajícího v kole, který stojí stále na místě, jako život založený na stálém závodu za cíly. Když pacienti přijmou nestálost svého bytí a nadcházející smrt, uvědomí si absurdnost a marnost přehnaných ambicí, připoutanosti k penězům, statusu, slávě, moci a dalším světským hodnotám. Důraz se u nich přesouvá z plánů dlouhodobých na život „dnes a nyní“, který vede k větší schopnosti užít si života a radovat se z drobností.


Smrt v západní psychologii a společnosti

První průkopník, který začlenil téma smrti do svého psychologického systému, byl Sigmund Freud. Staví v něm proti sobě libido (Eros) a pud smrti (Thanatos). Cílem Erota je život zachovat a cílem Thanata ho zrušit a zničit. Nutno však říci, že u jeho žáků a v pozdější psychoanalýze nebyla nová koncepce nikdy plně přijata. Alfred Adler byl dalším, který téma smrti shledal důležitým pro svou koncepci. V jeho případě vede neschopnost člověka smrti předejít a mít ji pod kontrolou k hlubokému pocitu nedostatečnosti. C. G. Jung byl silně ovlivněn svou NDE, a proto měl o tuto oblast vášnivý zájem. Měl za to, že smrt má na náš život zásadní vliv a je třeba ji pojímat se stejnou důležitostí, jako narození - jako neoddělitelnou část našeho života. V procesu individuace, kde je pro Junga řídící celistvost osobnosti. Jedinec však nemůže být celistvý, dokud nepřestane vidět smrt a život jako pouhé dva protiklady.

Také antropolog a psychiatr Ernest Becker viděl největší problém lidské existence v její smrtelnosti. Dle jeho názoru z odmítání smrti plynou všechny lidské patologie, ve kterých člověk vystupuje jako subjekt. Obvyklá cesta, jak se projevují, je narcismus - obsesivní potřeba být viděn jako důležitý -, což je základem tzv. "tragickému určení člověka": zoufalé snahy přisoudit svému já nejvyšší cenu ve vesmíru, být hrdinská postava a větším přínosem pro svět, než kdokoli jiný. Hybná síla v pozadí těchto aktivit je touha vytvořit ve společnosti věci s trvalou hodnotou, které by přežily naši i smrt. Důležité místo smrti vykázal také Martin Heidegger. Ve svém díle Bytí a čas odhaluje život jako existenci zaměřenou ke smrti. Vědomí smrti je nejen zdrojem napětí a existenciální úzkosti, ale také základ, ze kterého bytí a čas mají hlubší smysl.

V šedesátých letech dvacátého století došlo k rozvoji výzkumu vědomí a velikému skoku v rozumění smrti a její roli v lidském vědomí. Byla založena Thanatologická společnost, jež sjednotila badatele z různých oborů zajímajících se o téma smrti. Vlna profesionálního zájmu o smrt vyvrcholila prací Elisabeth Kübler-Ross, jež pracovala s umírajícími pacienty a popsala základních pět stádií při vyrovnávání se s ní.


Závěr a shrnutí

Ústřední motiv táhnoucí se knihou jako červená nit je smrt a znovuzrození. Nejčastěji je autor popisuje na psychospirituální rovině a prokazuje jejich výskyt od šamanských krizí a ritů přírodních názorů až k moderním výzkumům s psychedeliky. Důraz klade především na jejich dopad na životní strategii, žebříček hodnot, strach ze smrti a emoční stav jedince. Zastává přitom názor, že efekt průchodu psychospirituální smrtí a přerodem má značně prospěšný a významný efekt, zvláště pro moderního materialistického člověka.


Poznámky:

[1] Grof, Stanislav: The ultimate journey: Consciousness and the mystery of death, MAPS, 2006, ISBN 0-9660019-9-0
[2] složeno z řeckých slov holos - celek a trepein - pohybovat se k něčemu; znamená směřování k celistvosti (Grof: Psychologie budoucnosti, Perla, Praha, 2004:14)
[3] spiritual emergency - slovní hříčka, kde emergency znamená ohrožení a stav nouze, ale slovo emergence vývoj a vynoření se => má evokovat současnou krizi, ale i možnost posunu na vyšší úroveň (Grof: Psychologie budoucnosti, Perla, Praha, 2004:141)
[4] Jde konkrétně o narození, sex a smrt - stejná témata spojená s poslední fází porodu, jež jsou podrobně pojednávána v 8. kapitole (Nové zmapování lidské duše).
[5] Popsáno v 8. kapitole (Nové zmapování lidské duše).
[6] Místo, kde archetypy "přebývají"; představuje sdílené kulturní dědictví celého lidstva napříč všemi věky.
[7] Řecky τελεστικος.
[8] Jan 3,3 (EKUM): http://www.biblenet.cz/bible/index.php?grab=1
[9] str. 105: Mors certa, hora incerta.
[10] dipropyltryptamin (http://en.wikipedia.org/wiki/Dipropyltryptamine)


Michal Grus