Nové důkazy o masivním úniku CO2 z oceánu před 13 tisíci lety

Autor: Libor Kukliš, Rubrika: Dávné katastrofy, Vydáno dne: 16.05.2007

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2007050007

O vzájemné interakci mezi atmosférou a oceány se diskutuje už čtvrt století. Za tu dobu bylo vysloveno mnoho domněnek a hypotéz. Předmětem spekulací se staly i úvahy o masivních únicích oxidu uhličitého z mořských hlubin.

Největší světovou zásobárnou uhlíku, která je zapojena do přirozeného procesu cyklické výměny, jsou oceány. V oceánech je vázáno přibližně 40 bilionů tun uhlíku, tj. dvacetkrát více než na souši. Američtí vědci předložili hmatatelné důkazy o událostech, k nimž došlo na na konci poslední doby ledové. Tehdy se pravděpodobně kvůli periodickým změnám zemské oběžné dráhy začalo oteplovat. Následkem zvýšení průměrných teplot a narušení oceánské cirkulace se z hlubin moří uvolnilo obrovské množství oxidu uhličitého. Po jeho průniku do atmosféry se teplota na Zemi ještě více zvýšila.

Moderní sofistikované vybavení výzkumných plavidel usnadňuje získávání vzorků sedimentů z mořských hlubin a tím napomáhá pátrání po klimatických výkyvech v dávné minulosti. Experti ze Státní univerzity v Kentu, Coloradské a Kolumbijské univerzity zkoumali vzorky sedimentů vyzvednuté z hloubky 705 metrů. Lokalita se nachází u pobřeží poloostrova Baja California v Mexiku. Ve vzorcích byly mimo jiné uchovány i ostatky dírkonošců (foraminifera). Tito jednobuněční živočichové odebírají uhlík z okolní vody a používají jej ke stavbě vápnitých schránek. Díky datovací metodě založené na rozpadu izotopu C14 se podařilo upřesnit sled událostí za posledních 38 tisíc let. Ze zjištěných údajů vyplývá, že pouze dírkonošci před 18 a 13 tisíci lety použili k utvoření svých schránek velmi staré zdroje uhlíku, jež nebyly po dlouhou dobu v kontaktu s atmosférou. Otázkou je, odkud tento uhlík pocházel. Podle pisatelů dokumentu se nabízí jediné vysvětlení - z mořských hlubin (tři a více kilometrů pod hladinou).

Vědci předpokládají, že po počáteční fázi oteplování na konci poslední doby ledové nastal rychlý rozpad pevninského ledového příkrovu na severní polokouli. Sladká voda zpomalila nebo úplně zastavila mořské proudy v Atlantském oceánu. Postupně se oteplilo i v Antarktidě a po rozpuštění mořského ledu v Jižním oceánu vystoupila k hladině na uhlík bohatá voda z hlubin. Do atmosféry proniklo mnoho oxidu uhličitého. Menší část uhlíku proudy transportovaly dále na sever do Pacifiku.

O prudkém oteplení a zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší svědčí rozbory ledu z Antarktidy a Grónska. Úroveň CO2 v atmosféře se během doby ledové zvedla z původních 190 na 270 milióntin (ppm). Pak zůstávala dlouho téměř stejná a znovu výrazně růst začala teprve nedávno - po zahájení průmyslové revoluce. Nyní přesahuje hodnotu 380 ppm.

"Jakmile začala koncentrace CO2 stoupat, pomohla tím dalšímu procesu oteplování, ale o kolik přesně, to nevíme," řekl Robert Anderson, specialista na oceánskou cirkulaci z Kolumbijské univerzity. "A je zde ještě obrovská nejistota, jak bude oceán regovat na současné oteplování," dodal Anderson.

"Ponaučení je takové, že náhlé změny oceánské cirkulace v minulosti ovlivnily schopnost oceánů udržovat CO2 mimo atmosféru," prohlásil geolog Thomas Marchitto z univerzity v Coloradu. "To by nám mohlo pomoci pochopit, jak by budoucí globální oteplování mohlo tuto schopnost ovlivnit."

Oba badatelé očekávají, že studie zveřejněná 10. května 2007 v časopisu Science bude mít pozitivní ohlas a oživí zájem o další výzkum a hledání spojitostí mezi oceány a změnami podnebí.


Popis k obrázku: Moderní sofistikované vybavení výzkumných plavidel usnadňuje získávání vzorků sedimentů z mořských hlubin a tím napomáhá pátrání po klimatických výkyvech v dávné minulosti.


Zdroje:
- IDEO (14.05.2007, Climate Swings Have Brought Great CO2 Pulses Up From the Deep Sea)
- Science Magazine (10.05.2007, Marine Radiocarbon Evidence for the Mechanism of Deglacial...)