Kolísání slunečního záření s globálním oteplováním nesouvisí

Autor: Libor Kukliš, Rubrika: Sluneční aktivita, Vydáno dne: 05.10.2006

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2006100003

Globální oteplování pozorované v posledních staletích nesouvisí s kolísáním zářivého výkonu Slunce. Jeho hlavní příčinou je spalování fosilních paliv. K takovému závěru dospěli autoři studie, která byla 14. září 2006 zveřejněna v časopise Nature. Pod dokument, který vyhodnocuje korelaci mezi periodickými výkyvy slunečního jasu a teplotami na Zemi, se podepsali Peter Foukal z Heliophysics, Inc. v Massachusetts, Claus Fröhlich z davoské Fyzikální meteorologické observatoře - Světového radiačního centra (Physikalisch-Meteorologisches Observatorium Davos/World Radiation Center, PMOD/WRC), Henk Spruit z německého Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku (Max Planck Institut für Astrophysik, MPA) a Tom Wigley z coloradského Národního centra pro atmosférický výzkum (National Centre for Atmospheric Research, NCAR).

Fotografie Slunce z března 2001. Na zobrazeném kotouči jsou dobře patrné sluneční skvrny (černá a rudá barva) i fakule (zářivě žlutá barva). V době vysoké solární aktivity fakule nad slunečními skvrnami převažují.
Fotografie Slunce z března 2001. Na zobrazeném kotouči jsou dobře viditelné sluneční skvrny a zářivě žluté fakule. V době vysoké solární aktivity fakule nad slunečními skvrnami převažují.
Globální oteplování je obvykle pojímáno jako důsledek vyšší koncentrace skleníkových plynů v ovzduší. Objevují se však i spekulace o vnitřní proměnlivosti klimatického systému a o účincích zvyšujícího se jasu Slunce. Experti se tentokrát zaměřili na třetí z možností. "Naše výsledky ukazují, že změna klimatu způsobená lidskými aktivitami v posledním století daleko převyšuje účinky změn slunečního jasu," uvedl Dr. Wigley.

Periodické výkyvy záření naší nejbližší hvězdy jsou výsledkem změn na jejím povrchu, jenž je pokrytý tmavými slunečními skvrnami a jasnými body zvanými fakulemi. Sluneční skvrny se chovají jako tepelné zábrany, které zadržují teplo proudící z povrchu, zatímco fakule se projevují jako tepelné netěsnosti, kudy teplo z podpovrchových vrstev snadněji uniká. Během slunečního maxima (např. 1991, 2002) je množství skvrn a fakulí vyšší. Vzhledem k tomu, že působení fakulí je silnější, intenzita záření stoupá.

Teplotní vývoj na severní polokouli ve druhém tisíciletí po Kristu neukazuje při srovnání s množstvím slunečních skvrn žádnou významnější spojitost. Počet skvrn a fakulí se sice v posledních 400 letech zvýšil, tento faktor však nemůže být dostatečným vysvětlením pro razantní oteplení. Podnebí se začalo měnit v 17. století a po roce 1900 se růst průměrných teplot dramaticky urychlil.

Výzkum radioaktivních izotopů, které vznikají v zemské atmosféře a jsou obsaženy v pevninských ledových štítech (Grónsko, Antarktida), byl završen v roce 2004 konstatováním, že Slunce je od 40. let 20. století nejaktivnější za posledních 8 tisíc let. Přesnými údaji experti disponují od roku 1978, kdy bylo zahájeno pravidelné měření slunečního jasu prostřednictvím vesmírných sond. Až doposud nevykazovala data shromážděná radiometry žádné závažnější změny. Slunce je v letech svého jedenáctiletého maxima jasnější o pouhých 0,07 procenta oproti své minimální fázi. Sluneční skvrny a fakule neovlivňují podle studie solární výkon do takové míry, aby to opravdu znatelně urychlilo globální oteplování. Jejich působení je asi čtyřikrát menší, než by bylo třeba na teplotní vzestup, jehož jsme po roce 1970 svědky.

Existují sice některé nepřímé důkazy, které naznačují, že ve 20. století mohlo dojít ke zvýšení slunečního záření, tento posun by však musel proběhnout bez ohledu na relativní čísla slunečních skvrn a autoři studie nepovažují takové nízkofrekvenční fluktuace za pravděpodobné. "Neexistuje žádná jiná hodnověrná fyzikální příčina dlouhodobých změn slunečního jasu, než jsou změny vyvolané slunečními skvrnami a fakulemi," řekl Wigley.

Je možné, že do klimatického systému zasahují kromě slunečního jasu i další faktory, například ultrafialové nebo kosmické záření. Význam těchto jevů však nelze v současné době vyhodnotit, protože jsou příliš složité a neexistují pro ně dostatečně rozvinuté fyzikální modely.


Kolísání slunečního záření od zahájení satelitního monitoringu v roce 1978.
Kolísání slunečního záření od zahájení satelitního monitorování v roce 1978. Intenzita jasu se zvyšuje periodicky v maximálních fázích jedenáctiletého slunečního cyklu. Prudké krátkodobé výkyvy jsou způsobeny rozdílným množstvím aktivních oblastí se skvrnami a fakulemi na přivrácené a odvrácené straně Slunce. Naše hvězda se otočí kolem své osy jednou za 27 dní.
Zdroj grafu: IPCC


Zpracováno podle:
- Nature (14.09.2006, Variations in solar luminosity and their effect on the Earth's climate)
- NCAR/UCAR (13.09.2006, Changes in Solar Brightness Too Weak to Explain Global Warming)
- MPA (09/2006, Do sunspots affect the Earth's climate?)
- Hvězdárna Uherský Brod (14.09.2006, Změny slunečního záření jsou příliš malé pro objasnění...)
- PMOD/WRC (Physikalisch-Meteorologisches Observatorium / World Radiation Center)