Tajemství gotických katedrál

Autor: Nespecifikováno, Rubrika: Mystické souvislosti, Vydáno dne: 17.12.2004

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005120011

Gotické katedrály jsou krásné a monumentální stavby. Mistrovské umění středověkých stavitelů vyvolává dodnes obdiv, úžas i prostou zvědavost. Přestože se to může zdát nepochopitelné, rozluštit tajemství tehdejších stavebních postupů se nepodařilo ani pomocí nejmodernější výpočetní techniky. Znovu postavit gotickou katedrálu z kamenů by tak v současné době pravděpodobně nikdo nedokázal. Zvláště pokud by měl k dispozici pouze dobové stavební prostředky.


Vznik a vývoj gotiky

Katedrála v Chartres Pojem "gotický" poprvé použili v 15. století italští humanisté Filarete a Manetti a po nich v 16. století Vasari k označení "barbarského" slohu, který vládl před nástupem renesance a který se podle jejich názoru rozcházel s antickým uměním. Slovo "gotický" odvodili od Gótů, tedy od germánského kmene, který zničil starověký Řím. Teprve romantismus začal znovu oceňovat gotickou kulturu a umění jako projev ryzí duchovnosti, i když návrat ke gotice jako dekorativnímu systému se projevil už v barokní architektuře (barokní gotika).

Poprvé se gotika objevila roku 1140 ve Francii. Dvanáct let po návratu devíti prvních templářských rytířů nechal opat ze Saint-Denis u Paříže postavit první gotickou klenbu na románských základech svého opatství. Přibližně v téže době se započalo se stavbou katedrály v Noyonu a v roce 1145 v Chartres. Brzy po té se klášterní i světské chrámy stavěly už v celé oblasti Ile-de-France a Champagni. Gotika se pak postupně, prostřednictvím templářského, benediktinského a cisterciáckého řádu, rozšířila do celé Evropy.

Do českých zemí dorazil gotický styl ve druhé čvrtině 13. století a setrval zde přibližně 300 let. Od počátku 14. století se česká gotika začala prosazovat jako samostatná větev a záhy se dokonce ocitla v čele evropského vývoje. Nejvýznamnějším gotickým skvostem na našem území je samozřejmě katedrála svatého Víta (hlavní výstavba probíhala mezi lety 1344 až 1420, dokončena však byla až ve 20. století). V gotickém stylu byl za vlády Karla IV. přebudován i Starý královský palác na Pražském hradě. Jednou z prvních gotických staveb v Praze byl však Anežský klášter, jenž postupně nabýval svou podobu od třicátých do sedmdesátých let 13. století. Cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí P. Marie v Oseku je dokladem proměn řádové architektury na našem území od románské doby až do vrcholné gotiky (třicátá léta 13. století až polovina 14. století). V gotickém stylu byla dále započata například stavba chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře (1388-1547).

Drtivá většina gotických katedrál i dalších staveb se nachází v prostoru od Alp po Britské ostrovy. Mezi nejvýchodněji situované gotické památky patří Dóm sv. Alžběty v Košicích. Rozšíření gotických staveb tak prakticky vymezilo pomyslnou hranici mezi západní a východní Evropou.

Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře Počátky zrodu gotické klenby lze vystopovat na Blízkém Východě. Nedostatek stromů a dřevní suroviny donutil stavitele k hledání alternativních způsobů spojování stropních kamenů. Jednou z možností bylo skládat kameny do vodorovných řad. Každá vyšší řada kamenů byla umístěna tak, aby na nejvyšším místě a v jediném bodě došlo ke spojení střešní konstrukce. Tento postup se však příliš neosvědčil, protože strop postrádal pevnost. Vysoká byla i spotřeba materiálu. Jako mnohem elegantnější řešení se ukázala být stavba oblouků.

Přímým předchůdcem gotické umělecké tvorby byl románský oblouk. Pojem románský má svůj původ ve starověkém městě Řím, kde se naskýtala spousta možností čerpat pro rozvoj architektonických prvků inspiraci. Jistě není náhodou, že se románské prvky nejdříve objevily v zemích, které dříve patřily k římskému impériu. Zpočátku jednoduché půlkruhové oblouky byly postupem času nahrazovány složitějšími konstrukcemi, valenou klenbou a také klenbou křížovou.


Valená klenba

Mimořádné obliby a rozšíření se právem dočkala klenba valená, jejíž plocha ve tvaru půlválce spočívala po obou stranách na podpěrách (stěnách nebo pilířích). Pozoruhodné je, že kameny v oblouku nebylo třeba spojovat maltou, i když ta se často také používala. Zešikmený tvar kamenů nebyl náhodný. Stavitelé kameny opracovali a usadili tak, aby přímky vedené spárami mezi stěnami jednotlivých kamenů směřovaly do jediného bodu. Díky tomu se kameny podpíraly navzájem a síly v klenbě byly optimálně rozloženy. Nutným předpokladem pro docílení takového stavu bylo postavit klenbu pokud možno bezchybně, aby nedošlo k narušení rovnováhy sil. Jediná chyba mohla mít za následek zřícení klenby. To se však projevilo teprve ve chvíli, když byla stavba dokončena.

Klenba se zakládala na dřevěné bednění zvaném skruž. Tato skruž celou stavbu podpírala a proto byla tvarově shodná se zakřivením budoucího oblouku. Když byl uprostřed klenby umístěn poslední kámen, skruž byla odstraněna a preciznost díla byla podrobena rozhodné zkoušce. Pro dosažení vhodného načasování byly využívány pytle s pískem. Na nich bylo dřevěné bednění postaveno. Když byla práce dokončena, pytle s písek byly propíchnuty a kameny se pomalu usadily na místo.

Interiér katedrály sv. Víta v Praze Valená klenba dokazuje, že tvůrci gotických staveb dokázali ideálním způsobem využít silových zákonitostí. Jejich přesné postupy jsou dodnes předmětem spekulací a zůstávají záhadou. Největší pozornost vzbuzuje neuvěřitelná dovednost starých mistrů učit šířku pilířů. Při pohledu na klenby vysoké desítky metrů a staré stovky let se hlavami současníků prohánějí všelijaké myšlenky. Ani moderní výpočetní technika neusnadnila lidem moderní epochy odhalit fascinující tajemství svých předků. Je známo, že mistři zasvěcení do tajů gotiky své dovednosti předávali pouze osvědčeným žákům. Důležité informace tak byly dlouho drženy v úzkém okruhu osob. Teprve v roce 1643, po nástupu renesance, se objevila první psaná pravidla o stavbě klenby.

Železobetonové konstrukce, které známe ze současnosti, se gotickým stavbám svou velikostí vyrovnají, nejsou však zdaleka tak dokonale propracované a umělecky působivé. Katedrála složená ze stovek navzájem podepřených kamenů je s moderními panelovými domy prostě nesrovnatelná. Gotické katedrály také mohou, na rodíl od novověkých budov, přetrvat celá staletí. Musíme si přiznat, že znovu napodobit geniální dovednosti dávných stavitelů bychom dnes pravděpodobně nedokázali. A pokud bychom měli navíc k dispozici pouze dobové prostředky, nemohla by být naše snaha v žádném případě korunována úspěchem.


Detail s motivem zvířetníku na klenbě katedrály v Chartres Stavitelé katedrál

Výstavbu katedrál řídili lidé, kteří patřili mezi nejvzdělanější osoby ve společnosti. Tito lidé byli obeznámeni i s takovými disciplínami, jako je alchymie či astrologie, které byly nedílnou součástí tehdejší vzdělanosti. Je proto logické, že ve výzdobě katedrál nacházíme i alchymistické či astrologické motivy.

Gotické katedrály jsou komplexním dílem, kde architektonické prvky i umělecká výzdoba tvoří nedílný celek, podřízený snaze vyjádřit ideu křesťanství. I to, co nezasvěcenému připadá jen jako dekorativní prvek, je často symbol s hlubokým významem. A právě na této nesporné skutečnosti jsou založeny Fulcanelliho myšlenky o hermetickém významu katedrál.


Fulcanelli

Fulcanelliho životopisná data nejsou známa. Spokojme se tedy s tím, že Fulcanelli byl autorem dvou pozoruhodných knih - Tajemství katedrál a Příbytky mudrců. Po jejich vydání se již odmlčel, uchýlil se do ústraní a změnil prý i svůj vzhled, jak mu to přikazoval morální kodex zasvěcenců.

Fulcanelli vycházel z hluboké znalosti historických pramenů a alchymistické literatury a z interpretace výzdoby katedrál, zejména ze soch a basreliéfů zdobících jejich portály. Již v úvodu Tajemství katedrál Fulcanelli upozorňuje, že katedrály nesloužily ve středověku jen pro církevní obřady, ale že byly centry veškerého světského života. Probíhaly v nich i četné lidové slavnosti, z nichž mnohé byly velmi rozpustilé, jako Svátek Bláznů či Svátek Osla.

Značný význam přikládá Fulcanelli uctívání Černých Madon - soch Panny Marie tmavé pleti, které se často nacházely v kryptách katedrál. Vysvětluje to jako pozůstatek kultu egyptské bohyně Isis, který dostal pouze chatrný křesťanský nátěr. Také Isis byla pokládána za pannu, která se stala matkou bohů. V její tmavé pleti vidí Fulcanelli symbol prvotní země, z níž povstal celý svět, a v ezoterickém smyslu pak jde o prvotní matérii, kterou alchymista bere za základ Velkého Díla.

V dalším textu Fulcanelli vysvětluje princip tzv. mluvené kabaly. Podle něj je třeba k pochopení smyslu určitých slov vycházet z jejich fonetické stránky a nikoliv z toho, z jakých kořenů jsou odvozena. Vysvětluje to na samotném výrazu gotické umění. Termín "art gotique" ztotožňuje s "argotique", což dává do souvislosti se slovem "argot", tedy mluvou určité uzavřené skupiny lidí. Z toho vyvozuje, že gotické umění bylo uměním ducha určeným pro zasvěcence. Podobných příkladů uvádí celou řadu. Hlubší symbolický význam přikládá také půdorysu katedrál a jejich směrové orientaci, v nichž spatřuje alchymistickou symboliku.

Fulcanelli připouští, že někomu to může připadat jen jako hříčka. Podotýká však, že tyto věci nelze zkoumat rozumem, ale že jde především o víru a že pro skutečného kabalistu jsou tyto zdánlivé hříčky dokladem hlubokých souvislostí.

Největší část knihy je věnována podrobnému popisu hermetických symbolů na vybraných stavbách ve Francii. Fulcanelli se zabývá především sochami a reliéfy na portálech katedrály Notre-Dame v Paříži a katedrály v Amiens. Poté čtenáře zavádí do města Bourges, kde rozebírá symboliku výzdoby gotického paláce alchymisty Jacquese Coeura a domu jiného alchymisty Jeana Lallamenta. Nakonec ještě popisuje pozoruhodný kříž v městečku Hendaye. V závěru knihy Fulcanelli připomíná všem Adeptům slavné Zoroasterovo heslo: VĚDĚT. MOCI. ODVÁŽIT SE. MLČET.


Tajemství katedrál

Půdorys katedrály Gotický chrám symbolizuje nebeský Jeruzalém, jehož mystický význam zdůrazňuje půdorys ve tvaru kříže. Apsida s kůrem má tvar půlkruhu nebo případně oválu. Podélná a příčná loď chrámu představují kříž. S apsidou získává kříž formu egyptského kříže zvaného Ankh. Ankh je znamením nesmrtelnosti. Ani výběr místa pro stavbu nebyl náhodný. Většina evropských katedrál i kostelů stojí na posvátných stanovištích známých už od předkřesťanských dob. Na takových místech se energie Matky Země spojuje s energií nebes a proto jsou ideální pro stavbu svatyň vyhrazených setkáním člověka s Bohem.

Církevní stavby bývají obvykle orientovány podle západovýchodní osy, což má samozřejmě svůj hluboký smysl. Slavná katedrála v Chartres svou přídí nesměřuje přímo k východu, ale k bodu v prostoru, kde při letním slunovratu vychází Slunce. Místo dopadu slunečního paprsku 21. června o letním slunovratu je jasně vyznačeno bílou dlaždicí s kovovým kroužkem. V pravé poledne prosvitne paprsek slunce oknem svatého Apolináře a dopadne na kámen, jehož odlišnost od okolí je na první pohled patrná.

Pro katedrálu v Chartres je typická rozdílná výška obou hlavních věží. Štíhlejší severní věž představuje ženu, Pannu Marii a silnější jižní věž znázorňuje muže, Syna, který ji chrání. Podobnou symboliku má i katedrála Notre-Dame v Paříži, ovšem tam je situace opačná. Severní věž je vyzdobena zvířaty a loveckými výjevy, zatímco jižní věž je dekorována mnohem střízlivěji akantovými listy. Severní věž zdobí socha Adama a korouhvička Slunce, jižní věž nese znamení Měsíce a sochu Evy. Mužský a ženský princip jsou tak jasně vymezeny.

Pramen prastaré keltské studny pod katedrálou se nachází 30 metrů pod úrovní krypty, což je zhruba 37 metrů pod dlažbou chóru. Klenba se přitom vypíná 37 metrů vysoko nad dlažbu. Z celkové délky katedrály 130 metrů měří chór opět 37 metrů. Vnitřní i vnější stěny zdobí bohatá symbolická výzdoba. V katedrále bylo napočítáno přes 1.800 uměleckých předmětů. Z původních 186 barevných oken se dodnes zachovalo 152 s 3.889 postavami. Celkový počet soch a sošek na katedrále se pohybuje okolo 3 tisíc.

Chrliče na stěnách katedrály Notre-Dame v Paříži V jistém smyslu je katedrála archou spásy, posledním útočištěm věřících, kam se mohou uchýlit před koncem světa. Čas v tomto archetypálním dramatu nehraje žádnou roli. Na západní straně nad vchodem je vyobrazení právě probíhajícího Posledního soudu. Archu je nutné zabezpečit před útoky pekelných mocností. Proto jsou těsně pod střechou a na opěrných obloucích umístěny chrliče, sochy démonických postav, které, jak praví Fulcanelli, "vyvrhují děsivý živel potopy mimo posvátné tělo chrámu". Jejich účelem je zabránit průniku temných sil do katedrály. Podle křesťanské tradice démoni musí uprchnout, spatří-li svůj vlastní obraz.

Podobný efekt mají také ornamentální tvary vytesané v kameni. Jejich účel spočívá v potřebě démony zmást, vyvést je z míry a oslabit je. Nápisy na vnějších stěnách lze číst stejně zepředu i zezadu. Je to dokonalá past. Démoni jsou nuceni číst nápis zepředu i zezadu, zaklínací formule zní stále stejně, proto musí číst nápis stále znovu, až se chytí se do magické smyčky, která je vyčerpá a donutí vzdát se svého úmyslu proniknout do chrámu.

Labyrint na podlaze katedrály v Chartres Uprostřed katedrál byl v některých případech umístěn labyrint poskládaný z dlaždic. Věříci před ním poklekli a cestu vyznačenou na podlaze absolvovali po kolenou. Nakonec skončili uprostřed v záři světla. Labyrint je vyjádřením lidského života se všemi nástrahami, zkouškami a obtížemi. Jeho střed je totožný s dosažením cíle, s konečnou spásou. Ze středověké tradice je znám náboženský tanec, který podle vzoru labyrintu na chrámové podlaze vyjadřoval pouť lidské duše k Bohu.

Katedrála v Chartres je proslulá svým labyrintem, který je největším na území středověké Francie. Labyrint o průměru 12,445 metrů sestává z 365 kamenů bílé barvy tvořících 11 kruhů ve 4 kvadrantech. Ornament uprostřed symbolizuje osvícení. Jména stavitelů katedrál se v Chartres narozdíl například od Remeše nebo Amiensu nedochovaly. Nezachoval se ani červený maltézský kříž namalovaný na klenbě.

Jako každý správný labyrint, tak i labyrint v Chartres nás nejprve přivede až téměř k samému středu, aby nás vzápětí odvedl na okraj a donutil nás projít celým bludištěm, než dojdeme ke skutečnému cíli.

Paralela s duchovní cestou je zřejmá. Z počátku se zdá, že Bůh je už blízko, téměř na dosah. Pak však následuje temná noc duše a trvá velmi dlouho než dojde ke skutečnému sjednocení s božstvím.


Souhvězdí Panny a Velkého Vozu

Nákres katedrály v Chartres Možná by čtenáře tohoto článku mohla zaujmout kniha francouzského badatele Luise Charpentiera Mysterium katedrály v Chartres. Charpentier ve své knize tvrdí, že rozmístění katedrál na území bývalé belgické Galie (provincie Champagn, Pikardie, Île-de-France, Neustrie) je shodná s pozicí hvězd v souhvězdí Panny. Souhvězdí je ovšem oproti zornému úhlu pozorovatele znázorněno obráceně. To Charpentier připisuje dobovým zvyklostem. V antice se totiž souhvězdí zobrazovala zrcadlově obrácená, stejně jako při pohledu z vnějšku pomyslné hvězdné sféry.

Maurice Leblanc, autoř řady čtenářsky úspěšných detektivních románů o Arsenu Lupinovi, upozornil, že benediktinská opatství v regionu Pays de Caux ve Francii odpovídají svým umístěním postavení hvězd v souhvězdí Velkého vozu. Je to snad jen náhoda, nebo dobře promyšlený plán geniálních tvůrců?


Několik slov závěrem

Upozornit v krátkosti a v rozsahu jediného článku na veškerá tajemství gotiky a gotických katedrál není možné. Účelem této víceméně stručné kompilace je probudit zájem čtenářů. Jak s tímto zájmem ten který člověk naloží, je už jeho věc. Dobrým počátečním vkladem by bylo i prosté přijetí faktu, že dějiny tohoto světa mají také svůj hlubší, ve školních učebnicích nepopsaný, a do značné míry i nepopsatelný rozměr.


POPIS K OBRAZOVÉ DOKUMENTACI:

Obr. č. 1 - Katedrála v Chartres
Obr. č. 2 - Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře
Obr. č. 3 - Interiér katedrály sv. Víta v Praze
Obr. č. 4 - Detail s motivem zvířetníku na klenbě katedrály v Chartres
Obr. č. 5 - Půdorys katedrály
Obr. č. 6 - Chrliče na stěnách katedrály Notre-Dame v Paříži
Obr. č. 7 - Labyrint na podlaze katedrály v Chartres
Obr. č. 8 - Nákres katedrály v Chartres



Oddíly "Stavitelé katedrál" a "Fulcanelli" byly s laskavým svolením autora Lukáše Křesiny převzaty z článku Tajemství katedrál (Intercom, 01/2002).


Zpracováno podle:
- 100+1 zahraniční zajímavost (08.12.2004, č. 24/2004, Proč klenby nespadnou)
- Gotická architektura (Gotická architektura - Úvod )
- Obnova.sk (13.09.2001, Krása chladnej gotiky)
- www.hka.cz (Katedrála Notre-Dame v Chartres)
- Baraka (Louis Charpentier: Mystérium katedrály v Chartres)
- Interkom (01/2002, Lukáš Křesina: Tajemství katedrál)
- Deset století architektury (Gotická architektura - Čechy)
- The Honors College at The University of Maine (Chartres Cathedral, photos)

Další zdroje:
- 100+1 zahraniční zajímavost (28.12.2004, č. 26/2004, Královna katedrál)
- Lege Artis (Louis Charpentier: Mysterium katedrály v Chartres)
- Satalka.cz (Gotika)