Mistr Eckhart: Kázání

Autor: Libor Kukliš, Rubrika: Věčná moudrost, Vydáno dne: 05.05.2005

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005050001

Johannes Eckhart

(kolem 1260-1327)

Mistr Eckhart Johannes Eckhart se narodil kolem roku 1260 na hradě Waldenfelsu u Tambachu v Durynsku. Jeho otec byl hradním správcem. Jako mladík vstoupil do dominikánského řádu a vystudoval teologii a filozofii v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Prošel významnými posty v řádu, byl populárním kazatelem ve Štrasburku a v Kolíně a vyučoval i na univerzitě Paříži. Jméno mistr je překladem profesorského titulu magister. Od roku 1307 působil mimo jiné jako generální vikář pro kláštery v Čechách.

V roce 1226 se Eckhart dostal do otevřeného konfliktu s církví. Kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu ho obvinil z hereze a Eckhart se 24. ledna 1327 obrátil s obhajobou k papeži. Zemřel však ještě před tím, než papež Jan XXII. zveřejnil 27. března 1329 bulu "In agro dominico", v níž odsoudil 28 jeho tezí, přičemž 17 článků prohlásil za heretické, ostatní za pohoršlivé.

Myšlenky Mistra Eckharta se zachovaly v několika latinsky a německy psaných knihách. Dnes je tento vzdělaný teolog a filozof právem považován za nejvýraznější postavu středověké mystiky.

Základem jeho filozofie je pojetí Boha jako jediného, absolutné dobrého božství mimo veškeré lidské chápání. Tomuto božství nelze přisoudit žádný atribut, ani atribut bytí. Teprve, když je vysloveno Slovem, zjevuje se jako Trojjediný Bůh, křesťanský Otec, Syn a Duch svatý. Božství se rozestupuje v subjekt a objekt, subjektem je Otec a objektem Syn, v němž je stvořeno vše, co jest. Duch svatý je poutem lásky, které pojí Otce a Syna. Lidská duše byla stvořena k obrazu Boha a je s ním v jednotě. Oko, ve kterém člověk nazírá Boha, je stejným okem, v němž Bůh vidí člověka; oko člověka a Boha je jediným okem, jediným viděním, jediným poznáním a jedinou láskou. Splynutí člověka s Bohem brání hřích, je proto nutné se hříchu zříci, dosáhnout klidu a vnitřního uvolnění a tak se oprostit od všeho pozemského, v poslední etapě i od svého vlastního ega. Odevzdáním vlastní vůle člověk vchází do vůle Boží a jeho duše se sjednocuje s Bohem. Tím se dostává mimo prostor a čas a poznává, že základem bytosti není časová pomíjivost, nýbrž věčná bezčasá přítomnost.

Následující ukázka je citací celé 13. kapitoly z knihy "Kázání":


XIII. In hoe apparuit caritas dei in nobis (1J 4,9)

"V tom se zjevila a ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal svého jednorozeného Syna do světa, abychom s ním a v něm s skrze něho žili." S těmi, kdo nežijí skrze Syna, to věru není v pořádku.

Představte si bohatého krále, který má krásnou dceru a dá ji synovi chudého člověka. Jaké by to bylo povznesení a povýšení pro celou jeho rodinu a příbuzné. Jeden mistr také říká, že když se Bůh stal člověkem, bylo tím celé lidské pokolení povzneseno a povýšeno. Máme se vskutku radovat z toho, že Kristus, náš bratr, vlastní silou vystoupil vzhůru nade všecky kůry andělů a sedí po pravé ruce Otcově.

Ten mistr to řekl dobře - ale já bych za to věru mnoho nedal. Co by mi bylo platné, kdyby můj bratr byl bohatý člověk, ale já byl přitom chudý? Co by mi bylo platné, kdyby on byl moudrý, ale já byl hlupák? Řeknu vám raději něco jiného, přímějšího: Bůh se nejenom stal člověkem, ale dokonce vzal na sebe lidskou přirozenost. Mistři sice říkají, že všichni lidé jsou svou lidskou přirozeností stejně vznešení. Ale já vám říkám: Všechno dobré, co měli všichni svatí, Maria, matka Boží i Kristus ve svém lidství, to všechno je díky této přirozenosti i moje vlastní.

Teď byste se mě mohli zeptat: Když tedy už mám v této přirozenosti všechno, co může Kristus ve svém lidství dát, jak to, že Krista vyvyšujeme a uctíváme jako svého Pána, a svého Boha? - Je to proto, že Kristus byl poslem Božím k nám a přinesl nám naši blaženost - a tato blaženost, kterou nám přinesl, ta byla naše. Tam, kde Otec v nejvnitřnějším základu rodí svého Syna, tam se děje i nejvnitřnější život a pohyb lidské přirozenosti. Tato přirozenost je jediná a jednoduchá, nesložená. A pokud z ní zde ještě vyčnívá nebo pokud na ní ještě ulpívá nějaké něco, jistě to není toto jediné.

Řeknu ještě další, obtížnější věc. Chce-li kdo být v ryzí čistotě této přirozenosti, musí se dokonale odříci všeho osobního. Tak, aby člověku, který je za mořem a kterého jakživ neviděl, přál dobré úplně stejně jako tomu, vedle něhož žije a který je jeho blízký přítel. Ba dokonce, dokud i své vlastní osobě přeješ víc dobrého než člověku, kterého jsi nikdy neviděl, jsi velice v neprávu a do toho jediného základu jsi ještě nikdy ani na okamžik nenahlédl. Možná, že jsi někdy v pojmech či v představě uviděl pravdu jako v podobenství, ale to nejlepší to jistě nebylo.

Za druhé musíš být čistého srdce. A jen takové srdce je čisté, které se zbavilo všeho stvořeného. Za třetí musíš být svoboden od každého "ne". Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří "ne". Řeknu to přirovnáním. Někdo vzal kousek žhavého uhlí a položil mi ho na ruku. Kdybych teď řekl, že to uhlí mi pálí ruku, docela bych mu křivdil. Mám-li říci přesně, co mne pálí, je to "ne". Neboť uhlí má v sobě něco, co moje ruka nemá – a hleďte, právě toto "ne" mě pálí. Neboť kdyby moje ruka měla v sobě všechno, co uhlí je a co uhlí dokáže, měla by skrz naskrz povahu ohně. Kdyby teď někdo vzal všechen oheň, který kdy kde hořel, a nahrnul mi ho na ruku, nemohlo by mě to bolet. A právě tak, říkám, protože Bůh a všichni, kdo jsou před jeho tváří, mají v sobě díky pravé blaženosti něco, co ti od Boha odloučení nemají, trápí toto "ne" duše v pekle víc, než každá svévole, nebo oheň. Věru říkám, dokud na tobě lpí nějaké "ne", nemůžeš být dokonalý. Chcete-li tedy být dokonalí, musíte se zbavit "ne".

To slovo, které jsem vám četl, "Bůh poslal svého jednorozeného Syna na svět", nesmíte vztahovat na vnější svět, v němž s vámi jedl a pil. To se vztahuje na vnitřní svět. Jako že Otec ze své jednoduché přirozenosti přirozeně rodí svého Syna, rodí ho do samého nitra Ducha, a to je vnitřní svět. Zde je Boží základ, můj základ a můj základ Boží. Zde žiji ze svého vlastního, jako Bůh žije ze svého vlastního. A kdo do toho základu třeba jen na okamžik nahlédl, tomu je tisíc liber červeného raženého zlata jako falešný halíř. Z tohoto nejvnitřnějšího základu máš dělat všechny své skutky, aby neměly žádné proč. Věru vám říkám, pokud děláš skutky pro nebeské království, kvůli Bohu nebo kvůli věčné blaženosti, tedy vlastně z vnějšího důvodu, není to s tebou určitě v pořádku. Může se ti to trpět, ale to nejlepší to není.

Neboť pokud si myslíš, že v nějaké vřelosti, ve sladkém vytržení a vůbec spojení dostaneš nebo užiješ Boha víc než u kamen nebo ve stáji, děláš vlastně totéž jako bys Boha vzal, omotal mu kolem hlavy plášť a strčil ho pod lavici. Neboť kdo hledá Boha nějakým určitým způsobem, chytí se toho způsobu, ale Boha, který je v tom způsobu skryt, mine. Naopak, kdo hledá Boha bez způsobu, najde ho tak, jak on sám v sobě jest – a takový člověk pak žije se Synem a je život sám. Kdyby se někdo ptal života: Proč žiješ? A ptal se ho třeba po tisíc let, kdyby mohl odpovědět, řekl by vždycky totéž: Žiju proto, abych žil. To proto, že život žije ze svého vlastního základu a ze svého vlastního vyvěrá; žije a nemá žádné proč – právě proto, že žije jen sebe sama. Kdyby se zeptali pravdivého člověka, takového, který jedná ze svého vlastního základu, "proč děláš své skutky?", kdyby měl odpovědět správně, neřekl by taky nic jiného, než "dělám je, abych je dělal".

Kde končí stvoření, tam začíná bytí Boží. A nic nechce Bůh od tebe naléhavěji, než abys vyšel sám ze sebe jakožto stvoření a nechal Boha v sobě být Bohem. I ten nejmenší obraz stvořeného, který by se v tobě vytvořil, je stejně velký jako Bůh. Jak to? Protože celému Bohu zahrazuje cestu k tobě. Neboť jakmile do tebe takový obraz vstoupí, musí mu Bůh s celým svým božstvím ustoupit. Když ale ten obraz odejde, vstoupí Bůh. Na to, abys vyšel ze své stvořenosti, čeká Bůh tak toužebně, jako by na tom závisela celá jeho blaženost. Nuže, milý člověče, co ti může uškodit, když dopřeješ Bohu, aby byl v tobě Bohem? Vyjdi ze sebe úplně a beze zbytku kvůli Bohu a Bůh vyjde ze svého jen kvůli tobě. A když oba vyjdou, to, co zůstane, je jedno jednoduché jedno. V tomto jednom rodí Otec svého Syna v nejvnitřnějším zdroji. Tam vykvétá Duch svatý, tam vyráží v Bohu vůle, která patří duši. A když vůle zůstane nedotčena všemi stvořeními, je svobodná. Kristus říká: "Nikdo nevstoupil na nebesa leč ten, který sestoupil z nebe." (J 3,13) Všecky věci jsou stvořeny z ničeho, proto je jejich vlastní původ nic. A když se tato vznešená vůle skloní ke stvoření, uplyne i se stvořením do nicoty.

Je tu otázka, zda tato vůle uplyne tak, že se už nikdy nemůže vrátit zpět. Učitelé vesměs říkají, že se nikdy nevrátí, neboť uplynula s časem. Ale já tvrdím: když se tato vůle, byť jen na okamžik vrátí do sebe samé a od všeho stvoření ke svému původu, je tu zase celá ve své správné svobodné podobě a je svobodná – a v tomto okamžiku se všechen ztracený čas zase nahradí.

Lidé mi často říkají: "Proste za mne Boha." Tu si pokaždé musím pomyslet: proč odcházíte ven? Proč nezůstanete u sebe samých a nesáhnete do svého vlastního bohatství? Vždyť celou pravdu nosíte bytostně v sobě!

Abychom tedy vpravdě zůstali takto uvnitř a měli celou pravdu, nezprostředkovanou a nerozlišenou v pravé blaženosti, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.


Mistr Eckhart a středověká mystika, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2003 (překlad: Jan Sokol)


KNIHY V NABÍDCE:   Knihy  Mistr Eckhart - Slovo věčnosti | O rození věčného Slova


Zdroje:
- Wikipedie (Mistr Eckhart)
- Wikipedia (Meister Eckhart)
- Meister Eckhart und seine Zeit