Ohrada bez brány (Mumonkan)

Buddhismus / Nakladatelství » CAD Press / Moudrost staré Číny / Zen / Skladem

cena:419,-
dostupnost: skladem
Klasické čínské zenové příběhy v překladu a s komentářem Róšiho R. Aitkena

Ohrada bez brány (Mumonkan) Ohrada bez brány (čínsky Wu-men kuan, japonsky Mumonkan) je jednou z dvou nejvýznamnějších sbírek kóanů v zenové literatuře. Čínský čchanový mistr 13. století Wu-men Chuej-kchaj (Mumon, 1183-1260), učitel školy Lin-ťi (Rinzai), ji v roce 1229 sestavil ze 48 kóanů, klasických příběhů, které doplnil vlastními stručnými komentáři a krátkými verši, a používal tuto sbírku k zasvěcování svých žáků do paradoxní podstaty přirozeného myšlení.

Róši Robert Aitken je jedním z nejvýznamnějších amerických zenových mistrů a představeným Diamantové sanghy v Honolulu. Wu-menův text přeložil a doplnil vlastními poznámkami.
Úvod

Ohrada bez vrat je sbírkou příběhů a veršů, jež představují základní pohledy na život a ne-život, na podstatu našeho já, na vztah tohoto já k Zemi - a jak se tyto prolínají. Takovéto příběhy a verše se nazývají kóany, a jejich studium je procesem uvědomování si jejich pravdy. To, co mohlo být poznáno abstraktně, stává se vlastní, osobní životní zkušeností. Například: představa transcendentální jednoty se stane živoucí zkušeností společné a nespoutané podstaty a myšlenka soucitu je hluboce prociťována způsobem, jenž odpovídá etymologii pojmu "trpět s ostatními".

Staletí a tisíciletí využívání klasických kóanů prokázala jejich efektivnost ohledně zaznamenávání - a evokování - mimořádně osvěcujících zážitků, poznání zásadních věcí. Kóany nejsou pouhé hádanky či hlavolamy, jejichž trik spočívá v důmyslné a obskurní (nejasné) hře se slovíčky. Jde o nejzřetelnější možné vyjádření věčných pravd, jež mohou žáci pochopit skrze meditaci a pod vedením mistra.

Kóany jsou vesměs záznamy původních interakcí (vzájemného působení), jako byly výzvy učitele žákům (a naopak), běžných ve staré Číně. Chuej-neng se, například, zeptal hlavního mnicha Minga na jeho původní tvář, a Ming pochopil cosi důležitého. O nějakých 175 let později se Kuej-šan zeptal Siang-jena na jeho původní tvář předtím, než se narodili jeho rodiče. Siang-jen tehdy otázku nepochopil, ale ta se vařila v jeho psýché jako kóan, a později i on pochopil cosi důležitého. Jelikož otázka, kterou položil Chuej-neng Mingovi, byla poněkud zesílena v procesu pokus-omyl, stala se kóanem. Tento proces zvětšování důrazu a kodifikování, zároveň s vytvářením nových kóanů, pokračoval po staletí, až do doby Sungů (960-1279), kdy bylo sestaveno a vydáno několik sbírek kóanů, včetně této.

Studium kóanů se nezávisle rozvíjelo v obou hlavních zen-buddhistických tradicích, Rinzai i Sótó. Učitelé školy Rinzai, vrcholící Hakuinem, dávali přednost uspořádávání kóanů do jakýchsi učebních osnov, zatímco učitelé školy Sótó raději vybírali pro každého žáka individuálně konkrétní kóan. V současnosti přežívá studium kóanů jen ve škole Rinzai, škola Sótó mu nepřikládá takový význam. Počátkem tohoto století Harada Sógaku (Dai’un), mnich školy Sótó, porušil tradici své školy a studoval pod vedením Tojoda Dokutana Róšiho, mistra školy Rinzai. Po návratu do lůna Sótó začal s vlastním způsobem výuky kóanů, jenž (po několika generacích) inspiroval i tento překlad a komentář. Tento způsob učení nelze označit jako Rinzai anebo Sótó, neboť čerpá z obou tradic. Toto učení je známo jako škola Harada-Jasutani, podle prvních dvou učitelů, anebo Řád Tří pokladů (Sanbó Kjódan).

Zenové studium, jež bylo obnoveno Harada Róšim, začíná výcvikem v zazenu (soustředěné meditaci), o němž jsem pojednal jinde, především v mé knize Ubírat se cestou Zenu [Taking the Path of Zen], a který je vysvětlen i v "Úvodní lekci zenového výcviku" Jasutani Róšiho. Po konzultaci s učitelem si žák, jenž strávil nějakou dobu výcvikem zazenu, obvykle zvolí některý ze základních kóanů, na němž začne pracovat - většinou slovo [wató] "Mu", viz 1. příběh, nebo třeba otázku Bassui Tokušóa: "Kdo naslouchá?" Tato témata jsou probírána s pronikavým, zvídavým duchem, a proces řešení může trvat i velmi dlouho, mnohdy i celá léta. Nakonec žák dosáhne stupně porozumění a je schopen u následujících kóanů rozšířit, vyjasnit a prohloubit svůj původní vhled.

Skrze tento proces odhalíme, že život a smrt jsou tímtéž, jako ne-život a ne-smrt; ani jedno se nijak neliší ode mne samotného; každá bytost je nekonečně vzácná jako jedinečný projev přírody, která je podstatou nás všech. Inspirovaný žák usiluje žít tuto realitu jak doma, tak venku, využívajíc každého zvratu k dalšímu poznání a praktikování těchto základních skutečností - třeba připojením se k lidem podobného smýšlení, kteří se angažují ve společenském dění a ekologii. Takováto životní praxe může začít ještě před počátkem formálního zenového studia.

Mé komentáře ke kóanům vzešly - stejně jako ty původní, Wu-menovy, ve 13. století - z přednášek (teišó), udělených během seššinů [dosl. "soustředění", ústraní; období intenzivního výcviku soustředěného ducha], v mém případě žákům Diamantové sanghy, ve třech cyklech v průběhu patnácti let. Jsou značně přepracované, aby mohly být použity jako eseje, ale doufám, že si zachovaly aspoň do jisté míry i svou původní příchuť teišó - "prezentace výkřiku".

Pro čínské osobnosti používám čínská jména, přičemž v závorce uvádím jejich japonskou verzi. Běžně používám v textu určité japonské výrazy, jako "Zen", "Mu", "teišó", "kóan" a "dódžó", neboť jsou používány obecně a některé z nich se objevují dokonce i v moderních anglických slovnících. Na konec knihy jsem zařadil slovníček termínů použitých v textu; abych učinil knihu co nejpřístupnější, používám překladové formy určitých japonských termínů, jichž se běžně používá v západních zenových centrech.

Výslovnost čínských slov je problematická a těžká, a ani tradiční Wade-Gilesův systém, ani moderní čínský systém pinjin neskýtá záruku jednoznačné a přesné transkripce. Já zde používám systém Wade-Gilesův, jenž je mi bližší [v českém vydání je použito standardního českého systému transkripce, vytvořeného v 50. letech dr. Švarným], a verzi pinjin uvádím v tabulkách ekvivalentů v závěru knihy (Příloha II a III).

Tabulky posloupnosti (Příloha I) jsou uspořádány tak, aby zachytily jednotlivé generace učitelů, a důležitá jména v Tabulce ekvivalentů jsou označena čísly odkazujícími na příslušné generační vazby.
Ohlasy na knihu

"Aitken Róši podává tyto kóany způsobem přístupným lidem ze Západu, popisujíc jeho osobní zápasy s nimi jako studenta i jeho přístup k nim jako učitele. Jeho komentáře zprostředkovávají transformativní sílu této tradiční sbírky kóanů a oživují ji pro moderní studenty." (Jókó Beck, autor knihy Každodenní Zen)

"Aitken kultivoval měsíc Zenu přes půl století. Věřím, že jeho úroda bude bohatá. Ohrada bez brány bude bezesporu dveřmi ke vstupu do Domu Pokladů, jenž nemá vnitřku ani vnějšku." (Hakuyu Taizan Maezumi, opat Losangeleského zenového centra)

"Jsme zavázáni velkou vděčností Robertu Aitkenovi Róšimu za jeho nový překlad a komentáře Mumonkanu … Mnoho let, která zasvětil úsilí prozkoumat do hloubky smysl, význam každého kóanu, stejně jako jeho čistota a upřímnost, jež se spojily, aby nám poskytly autentické poučení a uvedení do podstaty této úžasné záležitosti." (Sojun Mel Weitsman, zenové centrum v Berkeley)
350 stran, vazba vázaná, formát: 240x160 mm, vydáno 2000