Evangelium pravdy

Filozofie / Gnosticismus / Nejlevnější knihy / Autoři » Zdeněk Kratochvíl / Apokryfy

nedostupné
dočasně nedostupné
Připravil: Zdeněk Kratochvíl

Evangelium pravdy Koptský rukopis Evangelia pravdy byl objeven krátce po druhé světové válce v hornoegyptském Nag Hammádí. Předpokládá se, že dílo napsal alexandrijský gnostik Valentinos nebo některý z jeho blízkých žáků. O Evangeliu pravdy se zmiňoval Irenej z Lyonu (cca 150-202), i když není jisté, zda měl na mysli tentýž apokryf. Vznik originálu je datován do období let 140 až 180.

Dalším zajímavým textem je "List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání" (sepsáno koncem 2. století, pravděpodobně mezi lety 170 a 200). Kromě toho kniha obsahuje několik neméně zajímavých příloh (Gnóstický přístup ke skutečnosti, Kléméns Alexandrijský - Chvála gnóse, apod.).

Texty přeložil, poznámkami opatřil a o další informace obohatil Zdeněk Kratochvíl, který je uznávaným odborníkem na dějiny evropské filozofie, gnósi, antické křesťanství a fenomenologii náboženství. Na rozdíl od některých vědců nesměřuje k povrchnímu scientistickému popisu, ale snaží se dobrat do hloubky tématu. Má schopnost vcítit se do tehdejšího způsobu myšlení gnostiků v souvislostech prvotní církve, skrze řeckou filosofii i církevní otce. Proto se, jak píše Jan Bouzek v předmluvě knihy, jeho překlady gnostických spisů natolik přibližují originálu, nakolik je to dnes možné.

V dnešní době, kdy se spirituální renesance stává centrálním úkolem doby, nabývá zvláštní aktuality také studium esoterních společenství a stezek k duchovnímu poznání minulých dob. Obnova spirituality takovým způsobem, abychom znovu obsáhli svým vědomím nejen svět smyslový, ale i duchovní, jeví se být nezbytnou podmínkou překonání dnešní krize. Studium gnóstických rukopisů by mohlo být jednou z pomůcek k nastoupení této cesty.
Gnóstické dědictví

Gnósis je řecké slovo, které znamená "poznání", přesněji: "známost". Tímtéž slovem se označuje i celé duchovní hnutí nebo spíše styl duchovní orientace, který lze historicky sledovat od 1. st.př.n.l.

Gnóse jakožto hnutí se vyvinula v těsně předkřesťanské době a svůj zlatý věk prožívala kolem poloviny druhého křesťanského století. Podhoubím gnóstických proudů bylo alexandrijské hellénistické Židovstvo, židovské heterodoxní skupiny, orientální i řecká mysteria a pozdně hellénistická filosofie, zvláště středoplatónská, stoická a neopýthagorejská. Různé gnóstické proudy se vyvíjely nejprve v kontextu hermetickém a pak se brzy setkaly s křesťanskou zvěstí. Předkřesťanskou vrstvu gnóstického hnutí nám představuje zachovaný Naassejský traktát.

Kontakt gnóse s křesťanskou zvěstí byl rychlý ale nejednoznačný. Mezi motivy tohoto kontaktu byla jak upřímná touha po duchovní dokonalosti a úplnosti, tak pochybná magická snaha po duchovní i světské moci, jejíž ozvěnu známe např. z legend o Simonu Mágovi. Dalším zdrojem podivností bylo destruktivní pojetí světa vycházející z některých heterodoxních židovských sekt (odkud pak vliv na Setovskou gnósi) a také fanatické genealogie duchovních sfér, které mají původ v lidové snaze vyslovit konečně naplno a rovnou, jak to s tím duchovním světem vlastně je. V gnóstických proudech l. až 3. st. skutečně najdeme všechno možné. Referáty většiny církevních Otců 2. a 3. st. o gnósi jsou většinou ostře kritické (tak zvláště Hippolytos Římský, Eirénaios z Lugdunon = sv. Irenej, Epifanios ze Salaminy) a patrně ani moc nepřehánějí. Jejich referáty až překvapivě zapadají do moderních textových nálezů. Stačilo vybrat magické a fantastické podivnosti z mnohotvarých proudů gnóse. Umírněně kritický je i zachovaný spis "Proti gnóstikům" řeckého neoplatónského filosofa Plótina, nekřesťana z 3. století. Ona neblahá skupina gnóstických proudů má své skryté pokračování prostřednictvím různých podob pseudohermetismu až do moderní doby.

Vedle tohoto extrému však lze ve 2. st. sledovat jakýsi střední proud křesťanské gnóse, která sice bude vytěsněna z církevních obcí a následkem toho brzy zanikne (nebo její dědicové poklesnou ve 3. st. do dekadentních poloh), ale přesto jednak významně ovlivní vznikající církevní theologii, jednak sama zanechá duchovní dědictví, jehož textový odkaz bude objeven ve 20. st. Tento střední proud křesťanské gnóse reprezentují jména jako Valentin, Hérakleón a Theodotos a texty jako Evangelium pravdy, List Rheginovi - O zmrtvýchvstání, Tomášovo evangelium a jiné. Tato duchovní podoba gnóse má ve 2. st. svou mimokřesťanskou paralelu žijící v prostředí alexandrijských hermetiků. Část souboru jejich kanonických řeckých textů se zachovala - nebyla nikdy ztracena a o jejich tisková vydání se zasloužili už renesanční platónici (zvl. M. Ficino). Někde na pomezí mezi středním, duchovním proudem křesťanské gnóse a blasfemiemi i fantazií okrajových sekt působí skupiny a jednotlivci, kteří po sobě zanechali také texty, jako např. Hypostase archontů nebo Filipovo evangelium, nalezené také ve 20. st. - nebo spis Pistis Sofia.

Gnóse zapůsobila i v církevním prostředí, přestože žádný z nekanonických křesťansko-gnóstických textů nevznikl před sepsáním Janova evangelia koncem 1. st., které je časově posledním plnohodnotným spisem kanonického Nového zákona.

Gnóse je přítomna už v kanonických spisech Nového zákona, ale jen okrajově jde o vliv dobových gnóstických hnutí - a i ten se omezuje spíše na formální užití některých slov u Pavla nebo na styl vět či veršů v Janově Prologu nebo v christologických hymnech Pavlových epištol. Významnější než tyto okrajové vlivy je v Novém zákoně styl gnósticky křesťanské duchovní orientace, patrně dost nezávislý na gnóstických hnutích 1. století. Tento duchovní styl se bude nejprve podílet na formování církevního křesťanství a pak bude církví výkladem nebo už překladem posvátných textů postupně eliminován. Sám řecký novozákonní text tím však nebyl dotčen a je s nepatrnými výjimkami velmi dobře zachován z doby před propuknutím těchto sporů na konci 2. století.

Gnóse se významně podílela též na formování církevní theologie ve 2. až 4. století, a to hned několika způsoby. Nejpodstatnější byla patrně myšlenka Klémenta Alexandrijského, že křesťanská gnóse je svorníkem pouhé víry a filosofického intelektu. Gnóse sice nevzniká syntézou víry a filosofie, ale je-li duchovní cestou založenou na víře gnóse dosažena, pak obsahuje i filosoficky relevantní prvky a vybízí k dalšímu filosofickému myšlení i k mystice víry, když přechází v božskou lásku. Další generace řeckých křesťanských theologů (počínaje Órigenem) to už pochopila tak, že theologie je aplikací filosofie na témata víry. Gnóstické motivy jsou přítomny v řecké patristice většinou nepřiznaně a probleskují jen při některých tématech. Ale i v tomto církevním rámci se objevují renesance některých gnóstických hledisek, např. u Grégoria z Nyssy (4. st.) a u Maxima Vyznavače (7. st.). Podobně tomu bude i ve středověké mystice, včetně latinské. Současně ale od rané doby působí snaha po úplné eliminaci gnóstických motivů z církevní theologie, která se opírá o čistě nástrojové užití filosofie při "dokazování pravd" a vrcholí ve scholastickém aristotelismu či averroismu.

Tolik o vnějším pohledu na gnósi. Důležitější je však vnitřní hledisko: jaké je to poznání, ta známost, o které mluví gnóse? To by nás mohlo přivést od sledování různých gnóstických hnutí k naslouchání vlastní gnóstické zvěsti.

Poznání, o kterém svědčí gnóse, je poznání Boha. Ne však poznání o Bohu, ale známost Boha, známost vlastního božství, jako vlastního lidského původu či úkolu. Gnóse zkušenostně ví, že člověk je theomorfní. Proto se nebojí antropomorfismů v řeči o Bohu a tím méně v řeči o světě. Člověk vzešel z Boha, jediný božský člověk - ať už je to Adam v gnóstickém výkladu Genese nebo platónsky pochopená idea lidství vzešlá přímo z nerozlišeného Jednoho k Jeho obrazu a podobě, idea, podle které se pak na zemi rodí jednotliví lidé. Božský člověk se postupně blíží Zemi a pozemský člověk uskutečňuje božské. To provází gnóstickou duchovnost od nejstarších doložitelných předkřesťanských forem po výklad stvoření člověka podaný svatým Grégoriem z Nyssy a pak znovu v renesanci.

Skrze tohoto božského Člověka je stvořen svět, jak to plně zaznívá ještě v církevním dogmatu:

"Per quem omnia facta sunt."
"Skrze něho všechno je stvořeno.

Božský Člověk se zrodil - vyšel - z mimojsoucího Jednoho, je Synem božím, skrze něhož vzniká svět. Božský Člověk je theomorfní a veškerenstvo je božsky antropomorfní. V tomto prostředí se pak rodí lidé.

Pro naše myšlení proto nemá být příkladem něčeho jsoucího neživá věc (pokud taková vůbec je a nevymysleli jsme si ji tak pro usnadnění naší zvůle), ale živý člověk, žijící v bytostném vztahu k svému vzoru a původu, k božskému Člověku; ve vztahu ke svému životnímu úkolu, k vtělení božství. To dává klíč k výkladu světa. Svorníkem mezi vším, co jest (vším světským a předmětovým jsoucnem) a mimojsoucím Jedním je Syn boží, Člověk, "Kámen na vrcholu klenby".

Taková duchovní orientace se vyvazuje ze starých duchovních sil magie a kultovních obřadů. Odkládá je jako nepotřebné, neboť zná cestu přímou a sobě vlastní, cestu probouzení ducha, jasu vědomí, cestu skrze hlubinu sebe (zde je styčný bod gnóse s apollónskou i s filosofickou tradicí). To vše je úkolem: hlubina vlastní bytosti je obtížně přístupná a je poznatelná mnohdy jen při aktuálním uskutečňování toho, na co člověk poukazuje jako na svou vyšší možnost. Tato přesažná orientace vůči budoucnosti je zase styčným bodem s vírou. Víra je tedy cestou, která vede k čemusi silnějšímu. Toto silnější pak už ví - a nejen věří - ví bytostně, ne pouze intelektuálně, i když také intelektuálně. Ví, protože nachází budoucí věčnost v pravé přítomnosti otevřeného vědomí. Gnóstik není nutně věřící, ale tím ještě není v rozporu s vírou. Gnóstik zakouší a ví, má známost. Právě v tom vidí poslání člověka a jeho vývoje: nestačí už jen věřit a účastnit se obřadů. Toto poslání lidství nových duchovních sil vidí jako eminentně křesťanské. Vždyť právě Kristus otevírá plně tuto možnost; o této možnosti je dobrá zvěst, čili evangelium. Dokonce církevní nauka o Kristu říká, že je vtělený Syn boží; "plně Bůh a plně člověk". A gnóse i část církevní mystiky k tomu dodává:

"Cokoli je v Bibli nebo v dogmatu řečeno o Kristu Ježíši jakožto uskutečněné a naplněné, platí o každém člověku jako možnost a úkol."

Gnóstik už také nechce usmiřovat víru s vědou. Ví, že víra je pouze cestou a že obřady, kterými byla obklopena, patří už minulé epoše. Ví, že vědu musí vytvořit z hlediska zkušenosti gnóse, že nemůže přejímat ani upravovat vědu vzniklou aplikací formálního rozumu na ideálně mrtvé objekty zkoumání.
Obsah

Předmluva
Gnóstické dědictví
Stará gnóse a nové objevy

Evangelium pravdy
O textu Evangelia pravdy
Evangelium pravdy
Česko–řecký rejstřík k Evangeliu pravdy
Pád a spása podle Evangelia pravdy

List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání

Přílohy
Gnóstický přístup ke skutečnosti
Dej nám už dnes tu úrodu z nás, která je mimo jsoucnost
Podstata archontů
Kléméns Alexandrijský
Chvála gnóse
Kristus Spasitel
Gnóstická liturgie

Literatura
118 stran, vazba brožovaná, formát: 170x110 mm, vydáno 1994, dotisk 2003