Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly

Nakladatelství » CPress / Autoři » Adele Faber / Autoři » Elaine Mazlish / O dětech a pro děti / Šťastný život / Skladem

cena:249,-
dostupnost: skladem
Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly / 2. rozšířené vydání

Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly Chcete mít s dětmi přátelský vztah, a současně chcete, aby vás děti poslouchaly, respektovaly a důvěřovaly vám? Přejete si děti dobře vychovat, ale nechcete potlačovat jejich osobnost? Tato kniha sklízející chválu dětských psychologů, psychoterapeutů a rodičů na celém světě vás naučí, jak lze mít hodné děti i bez trestání a křiku. Autorky jsou mezinárodně uznávané odbornice na komunikaci mezi dětmi a dospělými, společně napsaly několik světových bestsellerů. Tato kniha je jedním z nich. Pro české čtenáře upravila dětská psycholožka Mgr. Jana Vysloužilová.

V knize naleznete:

• Jak v dětech podporovat zdravou sebedůvěru, ale nevychovat z nich rozmazlené jedince.
• Jakým způsobem můžeme dosáhnout přátelské spolupráce s dětmi a jak je učit samostatnosti.
• Cvičení, ve kterých si uvědomíte chyby, jichž se případně dopouštíte při jednání s dítětem.
• Jak namísto dlouhého vysvětlování zákazu pomůžeme dítěti splnit jeho přání alespoň v představách (abychom mu usnadnili přijetí zákazu a vyvarovali se konfliktu).
• Otázky, které vám umožní vžít se do pocitů dítěte, abyste lépe pochopili jeho chování.
• Řadu skutečných příběhů s typickými situacemi z každodenního života.
• Vzorové dialogy ukázané v kreslených scénkách.
• Jak reagovat, přijde-li za vámi dítě s problémem, a jak tento problém řešit.
• Inspiraci i pro řešení mezilidských vztahů mezi dospělými a pro posílení sebevědomí méně průbojných jedinců. Metody se dají uplatnit na jakoukoliv věkovou skupinu.
Ukázka:

Děti nám obyčejně dají jasně a hlasitě najevo, že se jim něco nelíbí. U nás doma byl každý den s dětmi jako večer strávený v divadle. Ztracená hračka, moc nakrátko ostříhané vlasy, domácí úkol do školy, nové džíny, které někde tlačily, hádka mezi bratrem a sestrou; všechny tyhle výstupy by mohly stačit na divadelní drama plné slz a vášní o třech dějstvích. U nás byla vždycky spousta inspirace.

Jediným rozdílem bylo, že v divadle se zatáhne opona a diváci jdou domů. Rodiče ovšem takový luxus nemají. Neustále se vypořádávají se vztekem, bolestí, frustrací a přitom si musejí zachovat své duševní zdraví.

Nyní víme, že staré metody už nefungují. Všechna ta vysvětlování a ujišťování našim dětem neposkytují žádnou úlevu a nás unavují. Avšak i nové metody mohou přinést některé problémy. Přestože víme, jak žádoucí je naše vstřícná odpověď, je stále obtížné nějakou takovou najít. Pro mnoho z nás je tento jazyk nový a složitý. Rodiče mi řekli:

"Cítil jsem se tak divně – jako někdo jiný – jako bych hrál roli v nějaké hře."

"Cítila jsem se jako pokrytec, ale něco se muselo změnit k lepšímu, protože můj syn, který mi nikdy neodpověděl jinak než ‚Jo‘, ‚Ne‘ a ‚Musím?‘, se mnou najednou začal mluvit."

"Cítím se dobře, zato moje děti se na mě dívají podezíravě."

"Zjistila jsem, že jsem své děti před tím nikdy pořádně neposlouchala. Čekala jsem, než řeknou, co mají na srdci, a pak jsem odpověděla, co jsem musela. Skutečně naslouchat je pěkná dřina. Je potřeba koncentrace, pokud nechcete vyloženě odpovědět už naučenou frází."

Jeden otec nám pověděl: "Zkusil jsem to, ale neuspěl jsem. Má dcera přišla z kroužku s nešťastným výrazem v obličeji. Místo mé obvyklé otázky: ‚Proč ten kyselý obličej?‘ jsem pronesl: ‚Aničko, zdá se mi, že tě něco trápí.‘ Jenomže ona se rozplakala a s třísknutím dveří zmizela ve svém pokoji."

Dotyčnému otci jsem vysvětlila, že i přes veškeré jeho pochybnosti tahle metoda funguje. Anička byla zaskočená, neboť v ten den poprvé slyšela jiný přístup než obvykle. Někdo se začal zajímat o její city. Povzbudila jsem zmíněného otce, aby se nevzdával. Když Anička vycítí, že někdo pochopí její pocity, vznikne v ní pocit bezpečí, že se může se svým trápením svěřit.

Jednu odpověď si však zapamatuji navěky. Pocházela od mladíka, který věděl, že jeho matka navštěvuje mé semináře. Jednou přišel ze školy domů ve velmi špatné náladě:

"Neměli právo mi zakázat hrát v týmu jen proto, že jsem si zapomněl vzít šortky. Musel jsem sedět a jen se koukat. Nebylo to fér!"

"To tě muselo opravdu moc mrzet," řekla mu jeho matka soucitně.

On na ni ale vyjel: "Vždycky se zastáváš těch druhých!"

Maminka ho chytla za rameno a zopakovala: "Jirko, myslím, že jsi mě neslyšel. Řekla jsem, že tě to muselo asi hodně mrzet."

Překvapeně se na ni podíval a za chvíli dodal: "Táta by měl na ten seminář chodit taky!"
* * *
Až doposud jsme se zabývali problémem, jak by měli rodiče pomáhat svým dětem vypořádat se s negativními pocity. A nyní bychom se podívali na to, jak pomoct rodičům, aby se dokázali vypořádat se svými vlastními negativními pocity.

Jedním ze základních problémů rodičovství je každodenní boj přinutit naše děti, aby se chovaly podle představ našich a společnosti. Může to být namáhavá a vysilující práce. Část problému spočívá v konfl iktu potřeb. Pro dospělého je potřebou alespoň náznak čistoty, pořádku, zdvořilosti a zaběhnuté rutiny. Pro děti je to však absolutně nepodstatné. Kolik z nich by se z vlastní vůle šlo vykoupat a řeklo přitom: "Prosím," nebo "Děkuji," anebo si převléklo čisté prádlo? Kolik z nich by si vůbec kdy z vlastní vůle převléklo čisté prádlo? Hodně rodičovské energie se vypotřebuje na snahu naučit děti, aby si zvykly na společenské normy. A čím více někdy naléháme, tím více odporují.

Pamatuji se, že mě mé vlastní děti mnohdy považovaly za svého "nepřítele", za někoho, kdo je vždycky nutil dělat věci, které ony nechtěly: "Umyj si ruce... Vezmi si ubrousek... Nekřič... Pověs si bundu... Už sis udělal domácí úkol?... Opravdu sis umyl zuby?... Vrať se a spláchni po sobě... Obleč si pyžamo... Běž do postele... Běž spát."

A byla jsem to zase já, kdo jim zakazoval dělat věci, které chtěly: "Nejez rukama... Nekopej do stolu... Neber to svinstvo do ruky... Neskákej po gauči... Netahej kočku za ocas... Nestrkej si ten hrách do nosu!"

Většinou mi na to odpověděly: "Budu dělat, co já chci." A já jim to vrátila: "Budeš dělat, co ti povím já." A hádka byla na světě. Dospělo to tak daleko, že to ve mně vřelo ještě dříve, než jsem dětem přikázala, aby něco udělaly. (...)

Existuje tedy nějaká možnost, jak přimět děti ke spolupráci, aniž by se potom cítily mizerně a trpěly pod nánosem negativních pocitů? Najdeme metody snazší pro rodiče a zároveň užitečné pro děti?

Rády bychom se s vámi podělily o pět dovedností, které pomohly jak nám, tak rodičům v semináři. Ne každá z nich však funguje na každé dítě. Ne každá možnost vám bude vyhovovat, a taky se může stát, že někdy nebude fungovat žádná. Všech pět metod ale umí vytvořit atmosféru, ve které respekt a kooperace mohou začít pomalu růst...
272 stran, vazba brožovaná, formát: 267x225 mm, vydáno 2013