Upanišady

Nakladatelství » DharmaGaia / Posvátné spisy / Autoři » Dušan Zbavitel / Moudrost staré Indie

nedostupné
titul je vyprodaný
Upanišady Třináct starých indických posvátných textů - nejstarší a hlavní upanišady Brhadáranjaka, Čhándógja, Aitaréja, Taittiríja, Kaušítakí, Íšá, Katha, Kéna, Mundaka, Prašna, Mándúkja, Švétašvatara a Maitrajaní - ze sanskrtských originálů přeložil indolog Dušan Zbavitel, jenž texty doprovodil i podrobnými poznámkami na základě starých komentářů (mj. Šankary ad. myslitelů) i moderních indických a západních badatelů či překladatelů.

Krátké období zhruba pěti set let v 8.-3. stol. př. n. l, kdy nejstarší upanišady vznikaly, považují současní filosofové za "osovou dobu lidských dějin" (Jaspers, Bondy), protože tehdy se zformovaly základy světového myšlení, jak jej známe prakticky až do současnosti. V té době totiž žili nejvýznamnější řečtí filosofové i izraelští proroci, perský Zarathuštra, upanišadoví myslitelé, Buddha, Lao-c' i Konfucius.

Starověcí indičtí mudrci, ršiové, hledali vyšší moudrost, než jsou pouhé světské znalosti. Zatímco ranější védské texty se soustřeďovaly na spojení mezi rituálem a vesmírnými sférami, zájem upanišadových myslitelů se přesunul na lidskou osobu; pátrají po spojení mezi částmi lidského organismu a kosmickými skutečnostmi. Domnívali se, že vesmír představuje předivo vztahů, že věci, které se jeví, jako by stály samy a odděleně, jsou ve skutečnosti spjaty s jinými věcmi. Proto soustředili svou pozornost především na hledání odpovědí na ty nejzávažnější otázky lidského bytí: o uspořádání světa a místě, které v něm zaujímá člověk, o jeho podstatě, schopnostech a možnostech. Závěrem upanišad je pak rovnice: átman, podstata "já", se rovná brahma, nejzazší realita světa.

Upanišady nevytvořily žádný ucelený filosofický systém, ale nabízejí spíše bohatý zdroj podnětů k zamyšlení a domýšlení. Dodnes však představují jsou jedny z nejdůležitějších a nejvlivnějších indických posvátných knih. Některé z nich tvoří základní texty hluboké indické filosofie advaita-védanty, jiné ovlivnily různé sekty lidového hinduismu i asketickou jógu. Rovněž tvořily myšlenkové pozadí i východisko buddhismu a džinismu. Prostřednictvím buddhismu pak ršiové předali své hluboké duchovní dědictví i ostatním národům Asie. V 19. století pak ovlivnily rovněž řadu západních myslitelů (mj. A. Schopenhauer, u nás např. O. Březina ad.). I dnes se na ně odvolávají nejvýznamnější učitelé jógy na Západě.
"Veď mě od neskutečného ke skutečnému! Veď mě ze tmy ke světlu! Veď mě ze smrti k nesmrtelnosti." (Brhadáranjaka up.)

"Je to nejvděčnější a nejvíce povznášející četba, jaká může na světě existovat. Byla vždy útěchou mého života a bude i útěchou ve smrti." (A. Schopenhauer)
Obsah

Předmluva
Seznam zkratek

Brhadáranjakópanišad
Tato "Velká áranjaková upanišada" je spolu s Čhándógjópanišadou vůbec nejstarším a zároveň také nejrozsáhlejším a podle shodného názoru všech vykladačů také nejzávažnějším upanišadovým textem. Tvoří samostatnou závěrečnou část Šatapathabráhmany a patří tedy k Bílé Jadžurvédě. Skládá se ze tří oddílů. První, tradičně nazývaný Madhukánda ("Medový oddíl"), se zabývá vztahem mezi Nejvyšším duchem a individuální duší, druhý, označovaný po jednom z hlavních vykladačů upanišadového učení jako Jádžňavalkjakánda, obsahuje především filosofické úvahy. Třetí Khilakánda ("Doplňková část") je skutečně jakýmsi doplňkem o způsobech meditace a uctívání. Jako většina překladatelů jsme se přidrželi Kánvovy recenze a pro velký rozsah textu jsme omezili poznámky jen na nezbytné minimum.

Čhándógjópanišad
Upanišada čhandógy neboli pěvce Sámavédy (kněze zvaného udgátar) patří podle shodného názoru indických i západních interpretů k nejstarším upanišadovým textům. Je součástí Čhándógjabráhmany, a jak se domnívá většina badatelů, je sestavena z původně samostatných pasáží. Nelze však přehlédnout ani její přímo modelový myšlenkový postup, patrný i v jiných upanišadách. V prvních částech soustřeďuje hlavní pozornost na písně příslušné védské sbírky, v tomto případě Sámavédy, a jejich shody s vesmírnými jevy a rituálními úkony. Potom přechází k jednotlivým životním funkcím a jejich vztahům a hierarchii a nakonec hledá to nejpodstatnější - Nejvyššího ducha (brahma) a vztah individuálního já.

Aitaréjópanišad
Tato upanišada patří k tradici Rgvédy a formálně tvoří třetí, čtvrtou a pátou kapitolu stejnojmenné áranjaky. O jejích prvních dvou kapitolách říká Šankara v úvodu ke svému komentáři, že se zabývají karmanem (zde ve smyslu obřadů a povinností) spojeným s meditací, a pokračuje: "Někteří lidé věří, že nejvyšším lidským cílem je takové splynutí s božstvem, že to je vysvobození, že je dosažitelné kombinací meditace s takto vylíčeným karmanem a že neexistuje nic vyššího." Záměrem upanišady je pak vyvrátit tento názor. - Šankarovu komentáři tu věnujeme víc prostoru než jinde.

Taittiríjópanišad
Upanišada zvaná Taittiríja patří k Černému Jadžurvédu a bývá považována za jednu z nejstarších. Jak prokázal jejím rozborem Varenne, tvoří její první kapitola samostatný celek oddělený od ostatních dvou. Jak uvádí Svámí Nikhilánanda, "je považována za zdroj védántské filosofie".

Kaušítakjupanišad
Název této upanišady značí Upanišada Kaušítakovců a její text patří k Rgvédě. Šankara ji nekomentoval, ale důkladně se jí zabýval Šankaránanda, jehož výklady také občas uvádíme (ŠA). Podle Olivellova konstatování je dílo "dochováno mnohem méně věrně než kterákoli jiná stará upanišada" a věrný překlad ztěžují hlavně dvě místy rozdílné recenze. Velmi nejednotně a v různém smyslu používá text také termínů brahma, átman a prána; proto je ponecháváme nepřeloženy.

Íšópanišad
Tato veršovaná upanišada, nazvaná podle svého prvního slova, patří k Bílému Jadžurvédu a je nejen nejkratším upanišadovým textem, ale podle shodného mínění většiny indických i evropských odborníků také jedním z nejstarších. Využijeme její stručnosti ke konfrontaci různých pojetí a výkladů, abychom ukázali, jak se mohou jednotliví interpreti někdy vzájemně odlišovat, a doprovodíme překlad poněkud obsáhlejšími výňatky z různých komentářů, především toho nejzákladnějšího - Šankarova (z 9. století).

Kathópanišad
Upanišada, nazvaná po jednom védském učiteli a zpravidla - i když ne s naprostou jistotou - přiřazovaná k Černé Jadžurvédě, se od jiných upanišadových textů odlišuje především tím, že je zasazena do epického rámce. Tvoří jej vyprávění o zbožném Načikétasovi, s nímž se setkáme už v Taittiríjabráhmaně Černé Jadžurvédy (III.1.8). Z komentářů jsme dali tentokrát přednost poznámkám Svámího Nikhilánandy (SN), významného védántisty a vykladače upanišad, s občasným uvedením výkladů Šankary (Š.), Sarvapalliho Rádhakrišnana (SR), Patricka Olivella (PO) a Valerie S. Roebuckové (VSR). S výjimkou dvou prvních slok je celá upanišada ve verších. Toto formální dělení jsme v překladu respektovali jen částečně.

Kénópanišad
Tato upanišada, nazvaná podle svého prvního slova, patří k Sámavédě a bývá někdy nazývána podle sámavédského bráhmana Talavakárova (Talavakárópanišad). První dvě z jejích čtyř částí jsou ve verších, zbývající v próze. Její obsah shrnuje Rádhakrišnan slovy: "Metrická část pojednává o Nejvyšším bezpřívlastkovém brahma a prozaická o Nejvyšším jako o Bohu, Íšvarovi. Poznání Absolutna, pará vidjá, zajišťující okamžité vysvobození (sadjó-mukti), je možné jen pro ty, kdo dokážou stáhnout své myšlenky ze světských objektů a soustředit je na nejvyšší fakt veškerenstva. Poznání Íšvary, apará vidjá, ukáže člověku cestu vedoucí k postupnému vysvobození (krama-mukti). Uctívající duše si postupně osvojí vyšší poznání, jehož výsledkem je vědomí totožnosti s Nejvyšším."

Mundakópanišad
Tato upanišada, která bývá přiřazována k Atharvavédě, patří rovněž k upanišadovým textům, jež vznikly pravděpodobně ještě před dobou Buddhy a Džiny, tedy před 5. stoletím př. n. l. Výklad jejího názvu není jednoznačný. Rádhakrišnan jej vysvětluje jako odvozený od slovesného kořene mund- ve významu "oholit", "protože ten, kdo chápe učení této upanišady, je oholen neboli osvobozen od omylů a nevědomosti". Je však možné i prostší vysvětlení - že je to "Upanišada holohlavců", tj. nějaké védské sekty, jejíž příslušníci si holili hlavy (tento zvyk převzali například i buddhističtí mniši). Text je rozdělen na tři knihy po dvou částech. I počtem převažující veršované pasáže překládáme někdy prózou, která umožňuje věrnější reprodukci myšlenek.

Prašnópanišad
Prašnópanišad neboli Upanišada otázek patří k Atharvavédě, a jak naznačuje už její název, tvoří ji odpovědi na šest otázek, položených jednomu z upanišadových mudrců. Šankara říká ve svém úvodním komentáři, že jejím hlavním cílem je oslavit pravé poznání.

Mándúkjópanišad
Upanišada Mándúkja ("školy Mándúkovců") patří k Atharvavédě a je mezi starými upanišadami jednou z nejkratších. Jejím námětem je mantra ÓM, o níž jeden z pozdějších upanišadových textů prohlašuje, že "sama stačí k vysvobození těch, kdo po něm touží" (Muktikópanišad I.27). Šankarův předchůdce (a podle tradice učitel jeho učitele) Gaudapáda k ní napsal obsáhlý komentář, který je podle Rádhakrišnana nejstarším systematickým dochovaným výkladem učení advaita-védánty.

Švétášvatarópanišad
Upanišada, nazvaná jménem mudrce Švétášvatary, patří podle tradice k Černé Jadžurvédě, ale zdá se být mezi starými upanišadami jednou z nejpozdějších. F. O. Schrader ji nazval "vstupní branou hinduismu" a R. G. Bhandarkar konstatoval, že "stojí u dveří bhaktické školy". Všeobecně je pak zdůrazňována myšlenková blízkost této upanišady s Bhagavadgítou. Richard Salomon o ní říká: "Upanišada Švétášvatara zaujímá mezi ranými upanišadami speciální postavení svým ojedinělým hlásáním důrazně teistické filosofie s nevédským bohem Šivou, ztotožněným s védským Rudrou, jako nejvyšším božstvem." Text je celý složen ve verších.

Maitrájaníjópanišad
Tato upanišada, zvaná také Maitrí nebo Maitréja, patří k Černému Jadžurvédu a názory na její stáří a původní podobu se značně rozcházejí. Někteří badatelé ji už na základě toho, že ji nekomentoval Šankara, nepočítají ke starším upanišadám. Van Buitenen jejím rozborem poměrně přesvědčivě dokázal, že dochovaný text je kompilací dvou původně zřejmě samostatných textů a že jádro díla tvoří prozaická upanišada vysokého stáří. Text knihy se dochoval v řadě variant; to je také - vedle rozdílných interpretací mnoha obtížných míst - hlavním důvodem často navzájem hodně odlišných překladů. Zachytit všechny z nich by přesahovalo možnosti naší edice. Za základ jsme vzali text v Rádhakrišnanově vydání s občasným přihlédnutím k van Buitenenovým emendacím. Na rozdíl od předchozích upanišad upouštíme od překladových variant a připojujeme jen nezbytná vysvětlení.

Rejstřík
Použitá literatura
Další doporučená literatura
448 stran, vazba vázaná, formát: 210x150 mm, vydáno 2004, dotisk 2013